„Je tomu už skoro deset let, co jsem začal být součástí amatérského fotbalového světa. Po krátké hokejové kariéře stačilo v sedmnácti letech v podstatě jediné – jít u nás na vesnici kolem fotbalového hřiště. V prvním díle seriálu Vyklepáno z trenýrek jsem přiblížil své začátky a cestu do základní sestavy, ve druhém díle jsem se věnoval nastříleným brankám. Dnes je na řadě post brankáře. Rukavice mi totiž v posledních letech nejsou cizí.

To, že jsou dnes brankáři v amatérských soutěžích nedostatkovým zbožím, je věc všeobecně známá. U nás na vesnici se – bohudík – ještě nestalo, že bychom do sezony vstupovali bez gólmana, ovšem vzhledem k pracovním směnám se párkrát zaimprovizovat zkrátka muselo. Stejně jako jinde.

V posledních dvou sezonách začala volba padat na mě. Ani nevím proč. Jasně, při tréninku si občas do branky stoupl každý, tedy i já, ale nikdy jsem neměl pocit, že bych chytil víc míčů než jiní kluci. Přesto trenér jednou před zápasem řekl – Honzo, půjdeš do branky. Chytal jsi teď při tréninku, docela ti to šlo, tak běž. Neprotestoval jsem. Slovo kouče je svaté.

Upřímně, během svého prvního utkání v bráně jsem se bál jednoho, abych nedostal desítku. Za prvních dvacet minut jsem nepustil ani jednu střelu. Asi hlavně díky tomu, že na mě žádná nešla – kluci v obraně mi totiž neskutečně pomáhali a zblokovali všechno. Nakonec jsem inkasoval v první půli jeden gól, hlavou ze standardky. Těsně před pauzou se mi pak povedlo vyrazit jednu ránu. Tím jsem se hodně uklidnil. A následně ve druhé půli zlikvidoval dva samostatné úniky. Jinak řečeno, prostě jsem vyběhl a trefili mě. Ta moje noha tam ale byla a překazila soupeři radost. Super! 

Ten zápas jsme prohráli 1:3. A já si do té doby opravdu myslel, že brankáři jsou padavky, co v podstatě nic nedělají. Jasně, naprosto tupý názor, ale fakt jsem si to myslel. Dokud mě to nepotkalo. Po zápase jsem byl víc zničený, než kdybych hrál v poli. Při skoku jsem si třeba hnul i krkem, druhý den s tím nešlo hnout. Gólmani vědí, o čem mluvím.

Byť to na tři body tenkrát nebylo, vzhledem k celkem povedené premiéře jsem začal chytávat častěji. Vlastně už se to ani nemuselo a dodnes nemusí říkat. Není brankář, jdu já.

Nemám to spočítané, ale od té doby jsem mohl odchytat takových patnáct zápasů, jen v přípravě na letošní jaro jsem nastoupil v bráně třikrát. Byly z toho dvě výhry. Pozice gólmana mě prostě chytla. Když jste v obraně a namažete soupeři, pořád za sebou máte někoho, kdo to může zachránit. Ovšem když chytáte, tlak na vaši osobu je ještě větší, jste tam jenom vy. A to začínám mít rád čím dál víc.

Zamiloval jsem si pocit, když chytím gól a pomůžu. Pořád nejsem brankář, nikdy nebudu. A stále mám strach, že pustím šmudlu z půlky hřiště. Ale ověřil jsem si, že zvládnu být v našem týmu mezi tyčemi obstojným náhradníkem. Neberte to.