„Je tomu už skoro deset let, co jsem začal být součástí amatérského fotbalového světa. Po krátké hokejové kariéře stačilo v sedmnácti letech v podstatě jediné – jít u nás na vesnici kolem fotbalového hřiště. V prvním díle seriálu Vyklepáno z trenýrek jsem přiblížil své začátky a cestu do základní sestavy. Dnes jsou na řadě góly.

Při jednom večeru jsem na adresu našeho nejlepšího střelce ze srandy prohlásil, že až dá tolik gólů co já, může mi tykat. Rozesmál jsem celou klubovnu. Problém byl totiž v tom, že já jich mám za celou kariéru zatím jen pět. Přitom on tohle někdy zvládne i za zápas.

Jo, bylo jich opravdu jen pět. Za devět sezon. Jenže já většinu zápasů nastoupil v obraně a do vápna soupeře se dostával asi tak často jako Milan Baroš do gólových šancí v závěru své reprezentační kariéry. Tedy skoro nikdy. Přesto všechno těch pět čárek v notýsku mám. A mám je i vyryté nad postelí ve svém dětském pokoji.

První trefa přišla v přípravném utkání, stačilo doklepnout míč za čáru po vyražené střele. Byl to první úspěch, na který se následně nabalily další dvě trefy, už v soutěži. V Bohušovicích jsem ve vápně ve skrumáži na nic nečekal a trefil se pod břevno. Bonus? Sud piva, dal jsem gól dřív než kolega z obrany. Tahle sázka byla moje! Třetí zářez přišel za další čtyři zápasy. V Černivě neskutečně lilo, srovnával jsem na 1:1. Levačkou. Dodnes nechápu. Gól to byl ale fakt parádní. Vyhráli jsme 6:4 a nakonec i postoupili z pralesa. Snad i trochu díky té mojí důležité vyrovnávací brance.

Jenže pak přišla dlouhá pauza. Tři sezony nic. Trefovali se jiní. Neřešil jsem to. Já měl na starost jiné věci než střílení gólů. Zabraňovat jim. Od neděle jsem se těšil na trénink a od tréninku na zápas. V té době jsem si tak nějak uvědomil, že u fotbalu už zůstanu. Z několika srdcařů v klubu se stala rodina. Zajímalo mě, čím se kluci živí, co dělají za školy. A je to zase zajímalo u mě. Přestože jsme na hřišti často tápali, byli jsme spolu. Jiní hráči se kolem nás točili s pravidelností dne a noci, věrní zůstávali. Jsme tam dodnes.

Po gólově mrtvých sezonách jsem se konečně dočkal čtvrté branky. Na domácím hřišti! Vystřelil jsem pár metrů před velkým vápnem a míč k překvapení všech zastavila až síť. Nebyla to bůhvíjaká pumelice, ale trochu zaplavala a zapadla tam, kam měla. 

Zatím poslední zářez přišel loni v červnu, znovu doma. Mám sotva 175 centimetrů, přesto jsem se trefil hlavou k tyči při standardní situaci, patnáct minut před koncem jsem vyrovnal na 4:4 a pomohl k bodu. Na kontě mám tedy rovných pět tref. Každá pro mě znamená hodně. Vždyť kvůli gólům se chodí na fotbal. A já už naše fanoušky mohl brankou párkrát potěšit.“