„Je tomu už skoro deset let, co jsem začal být součástí amatérského fotbalového světa. Po krátké hokejové kariéře stačilo v sedmnácti letech v podstatě jediné – jít u nás na vesnici kolem fotbalového hřiště. Toho, na kterém jsem byl v dětství téměř každý víkend, za místní klub, jehož největším úspěchem je účast v I.B třídě, totiž hráli praděda, děda, strýc i táta. Každá sobota tak měla během sezony jasný program. Dopoledne mě táta naložil do auta a jeli jsme na hokejový zápas. Odpoledne se role vystřídaly, na fotbalovém utkání jsem zase držel palce já jemu. Neplánovaně jsem nakonec převzal rodinnou štafetu v "našem" fotbalovém klubu i já.

S odstupem deseti let nelituji. Stal jsem se součástí něčeho, co považuji za obrovský fenomén. Zapadl jsem rychle. A jako puberťák a nejmladší člen týmu jsem se stával pravidelně terčem vtipů. Začátky na hřišti však byly dost neslavné. Pamatuji si na první trénink i na první přátelák – hned jsem soupeři namazal do samostatného úniku. Díky bohu nedal. A premiéra v mistráku? Šel jsem na plac už v prvním duelu sezony. Původně kosmetické střídání na poslední minuty se nakonec stalo pořádným dramatem, těsně za velkým vápnem jsem totiž za stavu 3:2 svoji nešikovností zavadil o protihráče. Tři body zachránil jen skvělý brankář, který chytil pumelici z přímáku.

Jako mladý jsem zprvu seděl na střídačce téměř každý mistrák, v prvních dvou sezonách jsem nenasbíral dohromady ani devadesát minut, tedy čas, který ostatní kluci dávali každý týden. Nikdy jsem nechápal spoluhráče, kteří na střídačce uraženě seděli, že nehrají. Bylo jasné proč, v týmu prostě byli lepší hráči. Soudnost, to už se v dnešním amatérském fotbale bohužel příliš nenosí. Já za sebe přitom situaci chápal, musel jsem prostě vyčkat. Týmu jsem ale držel palce. Lítal jsem pro míče do pole, když jsme potřebovali v závěru vyrovnat, nosil flašky s vodou, obstarával vše potřebné. Nikdo mi nic nemusel říkat, měl jsem sportovní vychování z hokeje. Dělal jsem to, co mi přišlo pro „mlaďase“ naprosto logické a normální. Zároveň jsem chodil a dodnes chodím na každý trénink.

Odměnou za trpělivost byl první gól. V zimní přípravě. Dalo by ho asi i nemluvně, stačilo doklepnout do kasy vyraženou střelu, ale první cíl byl za mnou. Nikdy na ten moment nezapomenu! Postupem času jsem se v mistrovských zápasech začal objevovat čím dál častěji, dočkal jsem se své šance. Přibývalo tak fotbalových momentů, ať už šťastných nebo smutných. A věřím, že při vstupu do šestadvacátého roku svého života mě ještě nějaký ten úspěch ve fotbalovém pralese potká.“