Jachtařský rekordman Konkolski: Chci být kormidelníkem svého života

Mořeplavec Richard Konkolski po návratu do České republiky zrekonstruoval dům, stará se o velkou zahradu, píše a publikuje knihy a má studio na výrobu filmů a propagačních materiálů.

Četl jsem, že jste se v dětství musel hodně otáčet a pomáhat rodině. A ještě jste si přitom ušetřil na kolo. Prosím, povězte o tom víc.
Otce zastřelili vojáci wehrmachtu a brácha se narodil po jeho smrti. V roce 1945 mamka koupila v dražbě kus pole, a tak se později stala malým kulakem. Musela odevzdávat kontingent zeleniny do místní nemocnice. Mezitím jsem měl otčíma a další dvě maličké sestry, takže na poli mohla pracovat jen babička. Potřebovala pomocníka, a já byl nejstarší. Nosil jsem třeba vodu ze studně do sudu u skleníku a dvakrát týdně jsem s ní jezdil na trh.

Pokaždé bylo den předem třeba pomoci se svazkováním zeleniny a s odvozem domů. V den trhu jsem pak pomáhal s odvozem na tržiště a s přípravou stánků. Pak jsem se vrátil domů, vzal pro babičku snídani, školní tašku a další várku zeleniny. No a šel jsem do školy. Rozhodně mi to neuškodilo. Jako každý kluk jsem si chtěl hrát s kamarády, a tak jsem se naučil práci si dobře organizovat, aby mi na hry a klukoviny vybyl čas. Řekl bych, že trochu více povinností a práce by rozhodně neuškodilo ani dnešní mládeži.

Americkým legendám vévodí Cadillac. Jeden zdědil i Klement Gottwald

V mládí jste pěstoval různé sporty, včetně juda a parašutismu. Věnoval jste se také modelaření a radioamatérství. Pomohly vám tyto dovednosti třeba s pozdější stavbou lodi či během plaveb na moři?
Rozhodně mi to pomohlo, řekl bych i hodně. Získal jsem zručnost, technické cítění a dovednost. To všechno ještě umocnilo vyučení se řemeslu, maturita na průmce a další vzdělání. Nebyl pro mne žádný problém opravit si radiopřijímač šroubovákem rozžhaveným na vařiči, spravit motor, zašít plachtu, dokonce i tržnou ránu…

Jak probíhala stavba vašich plachetnic – především první Niké, kterou jste konstruoval v paneláku? Stavba prý spolkla 5000 hodin.
Omyl. Niké jsem nekonstruoval v paneláku. Tam jsem ji vyprojektoval a vyrobil jen některé části, jako například žebra. Pracoval jsem v chemickém závodě, kde jsem měl na starosti rozsáhlou stavební výstavbu a další projekty. Abych mohl být k dispozici celý den, dalo mi vedení k užívání starou halu ve fabrice, a tam jsem pak Niké dával dohromady. Takže jsem byl ve fabrice „od nevidím do nevidím“. Pracovní den začínal v šest ráno.

V roce 1982 jste se rozhodl emigrovat. Jak to probíhalo? Povedlo se vám odjet s celou rodinou?
Nevím, kdo může můj odjezd na závod pojmenovat emigrací… Připravoval jsem se na první sólo závod kolem světa, který jsem částečně spoluorganizoval. Niké II jsem chystal v Polsku dva roky na vlastní náklady za těžkého období stanného práva generála Jaruzelského.

Měl jsem za sebou sólo plavbu kolem světa, tři sólo závody přes Atlantik, byl jsem zasloužilým mistrem sportu, a pražští funkcionáři mi odmítli dát souhlas k závodu. Takže jsem odjel bez něj, ovšem na základě pozvání organizátorů pro mne i celou rodinu. Závod trval rok a mezitím mě odsoudili na jedenáct a půl roku vězení, takže nemělo cenu se vracet.

Parní lokomotivy zblízka. Nablýskané parní krásky lákají do muzea v Lužné

Byl jste u nás uznávaný sportovec, a přesto vám režim ve vašem vrcholovém jachtingu házel klacky pod nohy. Tím více je sympatické, že jste na Československo nikdy nezanevřel a stále jste se považoval za zdejšího patriota a reprezentanta naší republiky.
Jednak neviním žádný režim. Můj otec se narodil za Rakouska-Uherska a dožil se jen třicítky. Když k tomu přidám svůj věk, tak v mém rodišti proběhlo devět režimů! V každém žili lidé, milovali se, měli děti, chodili do školy, pracovali a měli své zájmy. Důležité bylo, aby zůstali lidmi a nestali se udavačskými prasaty a vydřiduchy pro své zájmy.

Skončil jsem v cizině kvůli několika jedincům, kteří využívali tehdejší systém ke svým zájmům a k dokazování svého postavení, své důležitosti a moci. Nikdo z nich ani nebyl členem KSČ. Ať mi nikdo netvrdí, že podobní lidé nejsou mezi námi i dnes! Možná je jich víc, poněvadž tehdy šlo o politiku a dnes jde i o peníze.

Jak jste se sžívali s americkým prostředím?
Těžce. Mirka s Ríšou (žena a syn – pozn aut.) by se vrátili téměř okamžitě, kdyby mohli. Já uvažoval podobně asi rok po návratu ze závodu. Byl to pro nás jiný svět, svět jiné kultury a jiného jazyka. Mnohé věci si bylo těžké připustit a přijmout a studovali jsme historii, abychom věděli, proč něco je tak a ne jinak. Přítomnost je vždy spjatá s minulostí a znalost minulosti pomáhá lehčeji přijmout přítomnost. Tenhle proces nám trval asi deset let, ale mnoho věcí je pro nás neakceptovatelných i dnes. Jsme však v každém případě Americe vděční, že nás tehdy přijala, i když podmínky k přežití jsme si museli vydřít sami.

A jak to bylo s návratem do Česka po 34 letech strávených buď v Newportu v USA, nebo na cestách?
Po návratu ze závodu počátkem léta 1983 jsme se usadili v Newportu a byli tam po celou dobu. Minulý režim nás odsoudil a zbavil veškerého majetku – chalupy, bytu, auta, přívěsu, garáže i značného zahraničního honoráře za knihu vydanou v cizině.

Nechal nám však občanství. Nový režim nám nic nevrátil a zabavil i to poslední, co nám zůstalo – občanství, a to jen proto, že jsem chtěl, aby mé světové rekordy šly na vrub rodné vlastí. Bylo jich dvanáct. Můj rozsudek byl anulován až v roce 1999 a občanství mi vrátili až s novým občanským zákoníkem v roce 2014. Teprve tehdy jsme mohli uvažovat o návratu, za předpokladu, že se vyvážeme ze všech závazků ve Spojených státech.

Majitel veteránů Zdeněk Najbrt z Krnova: Jsem rád, že rallye baví i mladé lidi

Námořník a dobrodruh si nemůže dovolit být lenivý – a vy jste toho jasným příkladem. Doma jste byl od dětství zvyklý pracovat a v Americe i jinde v cizině jste se docela tvrdě živil „devaterem řemesel“, čímž jste si vydělával i na cesty (pracoval jste jako řezník, opravář lodí, střech…). I rozpadlý dům v Americe jste nejdřív museli uzpůsobit k obývání. Můžete to přiblížit? Skládám hold i vaší ženě, která vám musela být oporou.
Každá země očekává, že její imigranti přijmou levnou práci, kterou domácí obyvatelé nechtějí dělat. Tím pádem mají obyčejně dvě i tři zaměstnání, jen aby se uživili. Tím jim nezbývá čas, aby se naučili jazyk a mohli se zařadit do společností. Zpravidla toho dosáhnou až jejich děti. Díky našemu vzdělání, dobrému zdravotnímu stavu, schopnostem a dřině jsme tuhle bariéru prorazili asi po deseti letech, ale výbuch plynu a požár domu nás ekonomicky hodil zase deset let zpátky. V Newportu jsme se ocitli jako čtyřicátníci, a těch čtyřicet let bylo třeba dohnat v polovičním čase, abychom si zajistili nějaké přijatelné podmínky na stáří. Nebylo o čem diskutovat a bylo třeba zabrat.

Dnes opět žijete v Hornoslezsku, máte dům a velkou zahradu – předpokládám, že to vás částečně udržuje ve formě. Je to tak?
Kdesi jsem slyšel, že nejdéle žijí zahradníci. Je mi téměř osmdesát, a ještě potřebuji napsat desítku knih, takže doufám, že zahradničení mi k tomu poskytne šanci.

Píšete knihy a přednášíte. Četl jsem, že jste byl vlastně i průkopníkem komunikace v „reálném čase“ – když jste přímo z lodi, pomocí družice a vysílačky, posílal reportáže z plavby…
Ano, bylo to během druhého sólo závodu kolem světa. Jsem rovněž radioamatér. S kolegou na pevnině jsme se domluvili na spojení a podnik Data General nám poskytl komputery. Já měl jeden z prvních komputerů s pevným diskem na světě. Operačním systémem byl MS-DOS 2.11. Byl jsem v radiokontaktu s ostatními závodníky, denně jsem na moři napsal článek, a pak ho s pomocí komputeru a vysílaček zaslal příteli. Jeho žena, učitelka, opravila mou gramatiku, a pak to uložili na tehdejší Compuserv, což byl předchůdce dnešního internetu. Mé články sledovali žáci mnoha škol, které je využívaly k výuce.

V rozhlase a v televizi jste se svěřil, že moře vám už tolik nechybí, že se k němu vracíte ve svých knihách a vzpomínkách. Ale přece jen – jednou ročně jezdíte s přáteli na plachetnici do Chorvatska. Tam jste opět kapitánem?
Ne, ne. Naopak plavčíkem. Kapitánem je můj přítel a v posádce je dalších šest kapitánů. Víte, jakou mají radost kapitánovat plavčíku Konkolskému? Je to dobrá parta. Sice mám opět naše nejvyšší oprávnění, ale raději se kapitánům nemíchám do jejich povinností.

Stále ještě lyžujete?
Od doby návratu jsem byl na lyžích pětkrát v Livignu. Poslední dva roky mi lyžování přerušil covid. Čekám na další šanci. Vybavení mám připravené.

Jak jste vlastně prožil ony dva covidové roky? Prý se nemoc nevyhnula ani vaší rodině. Ale jak jsem slyšel z rozhlasové relace, u doktora jste nebyl. To mi ve spojení s vámi přijde „mořeplavecké“, skoro „robinsonovské“…
Během covidového období jsem psal a pak i vydal knihu Neodolatelná výzva, má 540 stran a 640 ilustrací. Pamatuju si, že covid jsem chytil hned na začátku, byl to pátek. Z nejhoršího jsem se dostal díky péči manželky a k lékaři a na testy jsme pak šli až později. Jsme očkovaní, dokonce jsem byl součástí očkovací propagace Moravskoslezského kraje, takže nijak zvlášť robinsonovské to nebylo.

Pane Konkolski, vzpomínal jste, že se řada vašich kamarádů z moře nevrátila. Sám jste prý několikrát hleděl smrti do tváře. Ale můžete popsat okamžik, o němž si myslíte, že jste tehdy tahal čerta za ocas opravdu nejdrzeji?
Takových případů bylo hodně. Jeden z horších proběhl u Durbanu, kde mne zastihl sekundární hurikán, o kterém nikdo nevěděl. První kotrmelec po přídi zbavil Niké vchodového poklopu a oken v kajutě, načež jsem musel z kajuty kbelíkem čerpat vodu a snažil se udržet loď na hladině. Při třetím kotrmelci jsem viděl mohutnou stěnu zalamující se vlny, která udeřila do lodi a mne katapultovala do čtyřmetrové výšky.

Bylo to už v noci, ale stále jsem mohl vidět, jak Niké mizí ve vlně. Když jsem vyplaval na hladinu, spatřil jsem dno a trčící kýl. Ten pak začal stavět Niké do svislé polohy, stěžeň se objevil na hladině blízko mě… Chytil jsem se tedy potrhaného lanoví, a to mě přitáhlo blíž k lodi. Zbytek jsem doplaval, vyškrábal se na palubu a opět se chopil kbelíku. Se štěstím se mi pak podařilo dorazit zpět do Durbanu.

PŘEHLEDNĚ: Kde můžete v Česku prozkoumat letadla, tanky, tvrze a opevnění

Ve vašem televizním medailonku jsem slyšel, že v Hollywoodu o vás málem vznikl film. Jak to bylo?
Ano, hollywoodský režisér a jeho přítel scenárista se rozhodli natočit o mně celovečerní film. Jeden rok jsme spolupracovali na scénáři. Pak měli hoši dva roky na to, aby získali finance k realizaci, to se jim však nepodařilo. Mezitím jsem už měl svoje vlastní studio, dost práce a povinností, a tak jsem nechal celou záležitost u ledu.

Kdesi jste řekl, že v dobrém slova smyslu závidíte dnešní mladé generaci „digitální věk“. Vy jste se s ním však také sžil a dnes vám technologie umožňuje snazší komunikaci, psaní knížek, přednášek a spojení se světem. Ale zároveň patříte k poslední generaci „analogových“ mořských dobrodruhů, kteří se na plavbách museli spoléhat na klasické znalosti navigace, podobně jako James Cook.
Ano, neexistovala GPS. Navigace se dělala sextantem, náměrem na hvězdy a slunce. Když byla obloha zamračená, plulo se odhadem podle kompasu a rychlosti lodi. Samozřejmě, že mořské proudy si dělaly své. Co se týče mé „závisti“, ta se týká především focení, filmování a komputerů. Černobílé filmy jsem si vyvolával na malé Niké sám.

Barevné Kodakchromy jsem posílal na vyvolání do New Yorku, a oni je poslali Mirce domů, takže záběry jsem viděl třeba až po dvou a více letech. To nemluvím o ceně filmů. Když jsme zůstali v USA, spali jsme ještě na zemi, ale už jsme měli první komputer, Timex s pamětí 8k, úložištěm v podobě magneťáku a televizorem coby obrazovkou. Od té doby jsem prošel celým komputerovým vývojem, spolu s vývojem programů, až po dnešní editování filmů v rozlišení 4K a více.

Já filmoval na černobílou šestnáctku kamerou na kličku. Byla to dobrá škola a zajímavá cesta životem. Komputer ale i dnes vnímám jako lopatu, jako pouhé nářadí. Miluju grafiku s vysokým rozlišením, ale komputerové hry nesnáším.