Nominace Radima Rulíka, díky kterému se v ten nejlepší moment, tedy na domácím mistrovství světa, vrací český trenér k národnímu týmu, vyvolala plno rozpaků. S jeho výběrem se neztotožňuje ani bývalý bruslařský elegán.

„Zvolil bych jiné hráče, ale to je věc Radima. On nese svoji kůži na trh. Musí si to obhájit jak herně, tak i potom úspěch či neúspěch na mistrovství světa. Většinou, někteří hráči z NHL, přestože nějaký čas nenastupují ve svých týmech, ale už tuto soutěž hrají delší dobu, tak by měli být základem sestavy pro mistrovství světa. Přeci jenom NHL je daleko kvalitnější liga než česká extraliga nebo další ligy v Evropě,“ říká Otakar Janecký v rozhovoru pro Deník.

Vybral bych jiné hráče

Jaké dáváte šance národnímu týmu?

Samozřejmě budu fandit, abychom vyhráli. Šampionát se koná doma, tak si přeji, abychom získali zlatou medaili (usmívá se).

Jedna věc je ale fandit a druhá reálný odhad možností české reprezentace.

To se těžko hodnotí. Trenér Rulík si vybral mančaft, kterému věří. Mediální odezva byla silná. Co člověk, to jiný názor. V naší době, když na reprezentační kemp přijeli hráči z NHL, tak měli jistou nominaci na mistrovství světa. No a teď už to tak nefunguje. Asi máme kluky z evropských soutěží a české extraligy lepší než v zámoří. Pak to takhle dopadá. Nicméně hodnotit můžeme až po skončení šampionátu.

Co tedy povíte vy na adresu hlavního trenéra národního týmu k nominaci?

Vybral bych jiné hráče, ale to je věc Radima Rulíka. On nese svoji kůži na trh. Musí si to obhájit jak herně, tak i potom úspěch či neúspěch na mistrovství světa.

Ano, je to věc trenéra Rulíka. Vy teď máte prostor zmínit, která jména vám v nominaci chybí.

Většinou, když někteří hráči z NHL, přestože pak nějaký čas nenastupují ve svých týmech, ale už tuto soutěž hrají delší dobu, tak by měli být základem sestavy pro mistrovství světa. Přeci jenom NHL je daleko kvalitnější liga než česká extraliga nebo další ligy v Evropě.

Můžete být konkrétní?

(vypálí) Tomáš Nosek. A myslím si, že ani Špaček nehrál špatně. Filip Zadina má velmi dobré zakončení. A že nehrál v závěru sezony. O to víc by byl natěšený na mistrovství světa, kde by chtěl dokázat, že do NHL patří.

S jakým reprezentantem se naopak neztotožníte?

Nemohu to takhle konkrétně říct. Nemám hráče načtené. Sleduji kluky v NHL, ve Finsku a ve Švýcarsku. Na českou extraligu moc nekoukám.

Může případné nedostatky národního týmu dorovnat fakt, že se světový vrchol uskuteční v České republice?

Pochopitelně hrajeme doma a Radim Rulík sází na týmový duch. I když si myslím, že zrovna ti hráči, kteří nedostali důvěru, neříkám všichni, ale většina z nich, mohou chybět. Hlavně Tomáš Nosek. To je typický příklad týmového hráče. Musíme ukázat bojovného a týmového ducha. Těmito zbraněmi bychom mohli porazit všechny soupeře. Když chceme vyhrát zlatou medaili, tak musíme porazit každého.

Na lavičku se vrací český trenér. Je lepší i pro veřejnost, že právě na domácím šampionátu bude stát na střídačce, jak se říká, jeden z nás?

Víte, dlouhodobě razím názor, že roli hlavního trenéra by měl zastávat hráč, který ve své aktivní kariéře něco dokázal. Ke kterému budou mít všichni respekt. Tak to mám dané já. Teoretika jako hlavního kouče u národního týmu nepovažuji za šťastnou volbu. Nejsem ale ten, kdo volí trenéry. Jedná se o rozhodnutí svazu, takže to tak beru.

Vychutnávám si hokej po svém

Která či které země jsou ve vašich očích největšími favority šampionátu?

V dnešní době je těžké říct před mistrovstvím světa, kdo ho vyhraje. Všechny týmy mají určitou kvalitu. Vybírat můžeme z pěti. Pokud počítám nás, tak k dalším favoritům přiřadím Kanadu i USA. Už jsou pryč doby, kdy pro zámořské celky nebyly šampionáty takovou prioritou. Velice silní budou Švédi a moji Fini také. Oba severské týmy jsou nevyzpytatelné. My jsme teď neměli tři vydařené zápasy na přípravném turnaji. Na druhou stranu hned v pátek to můžeme s Finy odšpuntovat. I když nevím, komu budu fandit (směje se). Ne vážně. Třeba vyhrajeme, naladíme se na vítěznou notu a pak pojedeme podle ní dál.

Tím, že se hraje v České republice, byste možná mohl fandit více Čechům, ne?

Jasně. Čechům fandím. Mám ale holt dva domácí týmy. Česko a Finsko.

Pojedete se podívat na zápasy do Prahy či Ostravy přímo?

Ne. Budu sedět u televize. Tam je to lepší. Párkrát vám zopakují situaci. Na stadionu to vidím jenom jednou a pak možná na velké obrazovce. Rád si vychutnávám hokej po svém. To znamená v klidu.

Líbila by se vám třeba role spolukomentátora?

(úsměv) Nejsem zase tak moc hovorný na to, abych mohl sledovat hokej a zároveň vyjádřit svoji myšlenku, kterou mám. Popsat ten svůj zvláštní pohled na hokej. Je to zajímavá práce, ale už jsem to jednou zkoušel. Myslím si, že je lepší, že jsem skončil a dívám se doma na televizi (rozesměje se).

Co říkáte na úlohu expertů? Vyhovují vám jejich názory, nebo si jedete jen to svoje?

Rád si poslechnu třeba Jakuba Voráčka. Jsou to dobré myšlenky. Já jsem NHL nikdy nehrál a on to má tam odtud vypozorované. V dnešní době hraje většina týmů stejný styl, jako týmy v NHL, takže je přínosné ho poslouchat. Vlastně je nutné poslouchat všechny názory, které v přenosech zazní. Některé jsou dobré, některé špatné. S některými se ztotožňuji a s některými ne. Pro televizního diváka je poutavé, že bývalí hokejisti okomentují situace ze svého pohledu.

Mezi spolukomentátory je váš pardubický spoluhráč David Pospíšil. Jak se vám poslouchá?

Davida slýchávám už strašně dlouho. A mně osobně nevadí. Samozřejmě má své názory, kterými se trochu odlišuje od ostatních kluků.

Čekal jste, že by se mohl prosadit do role hokejového odoborníka?

David je velice komunikativní. Kdy byste ho zažil v kabině při hokeji, tak byste řekl, že ten se na to hodí stoprocentně (směje se).

Jak se změnil hokej od vašich reprezentačních dob?

Pochopitelně hokej je rychlejší, systémy jsou jiné. Každým rokem je ten hokej rychlejší a rychlejší. Nicméně si myslím, že v naší době byli kvalitnější hráči. Bylo to i tím, že moc neodcházeli ven a všichni nejlepší hráli v domácí soutěži. Jakmile se v devadesátých letech otevřely hranice, využili možnosti zahrát si NHL i v evropských ligách.

V současném hokeji se lpí na detailech. Až to dodržování systému je někdy na hlavu. Uspěl by elegán Ota Janecký v současném hokeji?

Samozřejmě, když by Ota Janecký hrál v dnešní době, tak by se musel přizpůsobit současnému trendu.

Tak jinak. Bavil by vás?

Určitě. Hokej je nádherná hra. Kdo ho hraje a baví se hrou jako jsem se bavil já, tak by mě dodržování současných taktických pokynů neodradilo.

Bronz beru jako zlato

V roce 1985 se konalo první mistrovství světa v Praze, na kterém jste mohl startovat. Proč vás tehdejší trenér Luděk Bukač na šampionát nevzal?

Tak to já nevím. Asi mě neměl pan Bukač rád (úsměv). Každý trenér si vybírá své hráče. Hráče, kterým věří, že v týmu odehrají svoji roli. Nebyl jsem naštvaný, že mě nevzal. Kdybych tam byl, tak by to bylo skvělé. I když nevím, jestli bychom se mnou vyhráli mistra světa (smích).

V roce 1992 už jste v nominaci pro domácí mistrovství světa nechyběl. Navíc se jednalo o první šampionát v republice po sametové revoluci. Byly nějak znát společenské změny a taková ta euforie?

Abych řekl pravdu, tak my jsme se tehdy soustředili jenom na mistrovství světa, pouze sami na sebe. Atmosféra ale byla úžasná. Přeji klukům, aby teď zažili stejnou. My jsme skončili bronzoví. Doufám, že dopadnou líp.

Jednalo se o poslední federální tým. Objevily se v kabině nějaké třenice jako například ve fotbalové reprezentaci?

Ne. V žádném případě. Jednou jste v jednom týmu, tak za něj hrajete společně. Reprezentujete svoji vlast. Nekoukáte se doprava ani doleva. Jestli tam je Jirka nebo Juraj. Prostě jsme byli tým, tak jsme tahali všichni za jeden provaz.

Jak v globálu vzpomínáte na mistrovství světa v památném roce 1992?

Byli jsme nakonec rádi, že jsme měli bronz. Sice jsme to trošku pokazili semifinále proti mým Finům, kdy jsme prohráli na nájezdy a já jsem nedal vlastně rozhodující penaltu. V tu chvíli nás to všechny strašně mrzelo.

Na tomto šampionátu byl poprvé zaveden systém play off a československá reprezentace jako první v historii prohrála v nájezdech…

Je to tak. Samozřejmě jsme play off znali z ligových soutěží doma i venku. Takže to převratná novinka nebyla. Mysleli jsme si, že doma nájezdy vyhrajeme. Ukázalo se, že psychický tlak byl na nás vyšší. Fini mohli uvolněnější. Nakonec jim více přálo štěstí.

K nájezdům tehdy nemuselo dojít. Pamatujete si na situaci, kdy jste vstřelili gól, ale v tu chvíli se ocitl na ledě ještě jeden puk z hlediště?

Ty jo. Tak to už si nepamatuji. Byl jsem zabraný do hry. Vzpomínám si jen to, že jsem nedal tu penaltu. Mám v hlavě, že jsem trochu nepochopitelně provedl nájezd, který jsem normálně nedělal.

Byl pro vás v tu chvíli bronz hořký, nebo sladký?

V tu dobu, kdy jsme vyhráli utkání o třetí místo se Švýcary, tak to bylo poněkud trpké vítězství. Po tolika letech s odstupem času ale beru bronz jako zlatou medaili. Jsem s ním spokojený a vzpomínky na šampionát v roce 1992 mám silné.