V dalších dnech se vyloďujeme několikrát na různých ostrovech, ba dokonce i na skutečné pevnině, na kontinentu na Antarktickém poloostrově. Je to velký rozdíl proti ostrovu Krále Jiřího, kde krajina moc antarkticky nevypadala. Tady je vše jinak. Deset metrů od člunu pochodují tučňáci, kousek dál se válí tuleň. Máme zachovávat od zvířat odstup pět metrů, je to složité, protože jim to nikdo neřekl. Pochodují mezi námi bez zábran.

Je zataženo, sněží a fouká. Stoupáme po sněhovém poli a pozorujeme pohyb tučňáků po strmém svahu. Je neuvěřitelné, jak jsou na svých krátkých nožičkách šikovní, stoupají nahoru po prudkém a nerovném terénu, padají a zase pokračují, občas odpočívají v lehu v břiše. V běhu z kopce zpátky k moři bych s nimi nechtěla soutěžit. Tuleni takovou aktivitou neoplývají, váží každý svůj pohyb, který na břehu omezují na převalování se z boku na bok. Jejich rozměry jsou úctyhodné, pětimetrový odstup mi nikdo nemusí připomínat. Nad hlavami nám přelétají rackové a skuy, velcí drzí dravci, kteří se nezastaví před ničím a sežerou vše, co je živé i mrtvé.

Po prohlídce na břehu následuje projížďka ve člunech mezi ledovými krami. Lámou se z ledovce, který se plazí do oceánu a s velkým rachotem se řítí dolů. Trhliny v pobřežním ledovci stejně jako spáry v krách svítí modrým světlem. Je vidět majestátnost ledovců, které pokrývají 90% kontinentu a dosahují v centrální Antarktidě tloušťky dvou kilometrů. Vnímám obrovské rozměry oceánu, hor a ledu. Na lodi visí seznam lidí, kteří nastoupili na čluny a zase se z výsadku vrátili. Každý má povinnost se odepsat a zase zapsat, že se vrátil. Teď už se tomu nesměji. Představa, že někdo zůstane na břehu nehostinné neobydlené Antarktidy, od které právě odplouvá loď, není příliš lákavá. I přes teplé oblečení mi není žádné teplo, vítr ochlazuje tělo a vhání do očí sněhové vločky, na rychle jedoucím člunu je zima ještě zhorší. Jsem ráda zpátky na lodi. Dnes se naplnila moje představa, jak má vypadat Antarktida.

Ledové koupání

Čeká mě ještě jeden drsný zážitek, a to polární koupání. Do poslední chvíle nevěřím, že nás nechají skočit do oceánu ze schůdků lodi. Sněží a právě kolem lodi proplula kra. Zájemci o koupání se řadí v bílých županech na předpalubí. Palubu mezitím obsadili nabalení zvědavci a fotografové čekající na neopakovatelné záběry. Fronta rychle postupuje, přibíhají první dost otřesení absolventi. Chvíli zvažuji, zda je to dobrý nápad, není vidět, jak to vůbec probíhá. Však ale za chvíli prožiji na vlastní kůži. Sundávám župan a v plavkách sbíhám po schůdcích lodi. Přivážou mě na lano, nádech, skok a jsem pod vodou. Ledové sevření vody bylo silnější, než jsem si myslela. Jsem ve vodě sotva půl minuty a drápu se ven. Zásadně a velmi radikálně koriguji své názory na hrdiny filmu Titanic. Přežití v této vodě se počítá na minuty, stačily by, myslím, tak tři, čtyři a byl by konec. Oficiální teplota oceánu byla 1 stupeň , stvrzuje kapitán svým podpisem na certifikátu, který dostáváme.

Vylodění se opakují, některá se bohužel i ruší. Každý výsadek přináší něco nového, pohledy na nedotčenou přírodu v té primární podobě, jak tu existuje miliony let. Ty tam jsou vědecké stanice a blátivé cesty, tady vládne led, skály a oceán.

Proplouváme úzkým kanálem, na obou stranách se tyčí vysoké štíty pokryté ledovcem, dalekohledem pozoruji majestátní ledovce, tuleně na ledových krách, tučňáky, kteří ve spěchu vyskakují při plavání z vody jako delfíni. Intenzivně vnímám rovnováhu přírody, sílu vody, ledu, větru, čistý vzduch a ticho, soužití živočišných druhů, kdy jeden bez druhého nepřežije. Vše do sebe přesně zapadá a funguje to tak i dnes. Viděla jsem to, byla jsem u toho, prožila jsem setkání s prapodstatou světa bez lidí.

Po návštěvě americké vědecké stanice Palmer Station vyplouváme na otevřený oceán a míříme opět do Drakeova průlivu, zpět k Ohňové zemi. Už tuším, co mě následující dva dny čeká – když to půjde dobře, tak „džentlmenský vánek“. Opouští mě veškerá duševní energie, kterou jsem vynaložila na to, aby mi nebylo tak špatně před závodem. Není důvod se bránit, nezmobilizuji tělo, tak si „naplno užívám“ rozhoupaného žaludku a třeštící hlavy, skoro celý den proležím v kajutě a těším se na konec průlivu. Po 10 dnech plavby se vyloďujeme v Ushuaii.

Jako třešničku na dortu si užívám nečekaný výlet do národního parku v Patagonii. Zase svítí slunce, vystupují hory, chodíme po rašeliništích, obdivujeme jezero a zvláštní místní druh jmelí na stromech tolik podobných těm v Jizerkách.

To, že nejsem doma, mi připomene cedule označující poslední 17 848. kilometr panamerické dálnice, která začíná na Aljašce. Stojím u nejjižnější pošty na světě (jediná maličká boudička na molu) kousek od konce dálnice spojující obě Ameriky. Ano je tady opravdu konec světa, za tři dolary mohu dostat razítko do pasu - jako že to je pravda. Jsem v místě, kde lišky dávají dobrou noc. Opravdu, na důkaz toho hned jedna přiběhla a prohlíží si nás.

Kruh se uzavírá, jsem zpátky v civilizaci, jedno letadlo z Ushuaii, druhé z Buenos Aires, třetí z Londýna a jsem doma – cesta skoro přes celou zeměkouli. Vybaluji medaili z výjimečného závodu a kamínek z pevniny výjimečného kontinentu jako památku na jeden konec světa. Ještě existuje ten druhý.

Pravidla závodu

Na lodi velí kapitán, závodu velí ředitel. Ráda se s vámi podělím o pravidla a zvyklosti panující na tomto ne zcela klasickém závodu. Pravidla závodu jsou dána tím, kde závod probíhá. Když pominu luxování oblečení a takřka sterilizaci bot, je třeba ještě pamatovat na to, že lze běhat jen po vymezené trati v koridoru širokém maximálně 10 metrů, někde mnohem užším. Louže, potok, či bahno, a to včetně hlubokého, není důvodem k vybočení z trati.

Občerstvení si zajišťuje každý sám, vodu či iontový nápoj si musí každý donést k občerstvovací stanici a nedopité nápoje v posledním kole zase donést do cíle. Nápoje se nesmí vylít na zem, jíst se v podstatě nesmí, výjimkou jsou jen energetické gely a power bar, žádné ovoce ani nic jiného. Platí absolutní zákaz odkládání či odhazování čehokoliv na zem mimo prostoru startu a cíle.

Potřeba se vykonává striktně pouze do sudů umístěných ve stanech, vše se pak odveze na loď. Proti tomu nelze vůbec nic namítat, můžeme být rádi, že nás do Antarktidy vůbec pustili, tato pravidla jsem dodržovala ráda.

Pořadí a vyhlášení

Limit na ukončené třetí kolo maratonu je 5 hodin 10 minut. Kdo limit nestíhá, do čtvrtého kola ho nepustí, ale zapíšou mu čas na půlmaraton a zařadí ho do výsledkové listiny půlmaratonu.

Tito „nechtění“ půlmaratonci jsou sice uvedeni ve výsledkové listině, nejsou však vyhlašováni na prvních třech místech. Tak se může stát, že třeba čtvrtý v celkovém pořadí může být „na bedně“.

Vyhlašují se standardně první tři místa v mužích a ženách u každého z běhů, u maratonu dále pak první dva v jednotlivých věkových kategoriích. Zvláštností však je, že kdo je na prvních třech místech absolutního pořadí, nemůže být vyhlášen ve věkové kategorii.

Největším překvapením je ale způsob vyhlášení výsledků a (ne)ocenění nejlepších. Vyhlašování vítězů probíhá dva dny po závodě jen jaksi mimochodem na neohlášeném briefingu. Neexistují stupně vítězů, nikdo nedostane medaili, natož nějakou cenu. Odpadají i obvyklé gratulace. Umíte si představit vyhrát takový závod a nedostat za to nic? Z toho nic také pochopitelně nejsou žádné fotky, medaile, které byly slíbené všem, nakonec dostávají jen mimoameričtí účastníci, kterým by bylo drahé medaili poslat poštou. Předávání probíhá zcela nahodile snad pátý den po závodě stylem „když už tě vidím, tak tady máš medaili….“. Ne, že bychom běhali právě pro medaile, ale znáte ten pocit, když ji po těžkém závodě dostanete na krk, ten krásný pocit, že jsem si ji zasloužila…