Braňo Holiček: Oživil v Liberci divadlo. Tomáš Dianiška je Bůh!

Undergroundová odnož Šaldova divadla Divadlo F. X. Kalby přichází s další hrou. Režíruje ji Braňo Holiček, který získal loni Cenu Alfréda Radoka jako Talent roku. S mladými herci udělal trojici úspěšných inscenací Googling and Fucking, Přísně tajné: Hrubá nemravnost a LSDown.

V novince, kterou tentokrát s režisérem tvořili i herci, si zahrají: Barbora Kubátová, Tomáš Dianiška, Tomáš Váhala, Karolína Baranová, Jakub Albrecht a Přemysl Houška.

Premiéru má netradičně v úterý 25. února a už je dlouhou dobu vyprodaná. Reprízy se uskuteční v pátek 7. března, ve čtvrtek 27. března a ve středu 30. dubna.

U rozhovoru se Braňo tvářil velmi tajemně a nechtěl příliš prozradit k tématu hry ani k postavám. Něco ale přeci jenom poodhalil.

U divadla F. X. Kalby už jsem zvyklá, že herci i tvůrci jsou vždycky tajemní. Takže očekávám, že to bude i u vaší nové hry Dianiška je Bůh. O čem bude?

Dianiška je Bůh je hra o dnešním světě… (Smích) Nechceme toho moc prozrazovat, ale dá se říci, že je to hra o Bozích. Tomáš Dianiška je Bůh a je to hra o něm. Já nejsem povolán k tomu, abych mluvil o někom jako je Tomáš Dianiška. Udělali jsme hru o Alanu Turingovi, Timothy Learym a poslední osobnost, která zbývá, je Tomáš Dianiška. (Smích)

Takže klasika, moc jste neprozradil. Víc z vás asi nedostanu, že?

(Smích) Můžu prozradit, že inscenace volbou tématu navazuje na předchozí moje liberecké inscenace tím, že i tentokrát se tam mihne nějaká významná osobnost. Tentokrát to bude jeden nedávno zesnulý muž, jehož životní dílo vyvolává velké otazníky a protichůdné názory. Víc už ale v tuto chvíli opravdu neprozradíme.

Když ještě hra neměla daný scénář, protože jste ještě nezkoušeli, Tomáš Dianiška mi prozradil, že se hra bude odehrávat v Liberci a herci si tam zahrají i sami sebe.

Ano, celá hra se odehrává v Liberci a vztahuje se k němu. To je důležité. Herci si zahrají sami sebe. Všichni se mírou podíleli na vzniku inscenace.

Dianiška je Bůh vznikala vaší tradiční formou tedy neinterpretačním neboli autorským divadlem. Většina vašich her takhle vzniká. I když předchozí hry v Liberci jste inscenoval podle textu někoho jiného.

Jde o způsob práce, kdy na začátku není k dispozici text a vzniká během zkoušek. Ano, je to pro mě typické, vlastně jen v Liberci jsem to ještě úplně neaplikoval. Když přijedu sem, tak se naše přístupy s Tomášem míchají. Lidé často mísí hru a inscenaci. Ale správně je to tak, že autor napíše text a režisér přijde a zinscenuje ho. Autorem textu je dramatik a autorem inscenace je režisér. V případě F. X. Kalby jsem vždy Tomášovy texty dost zásadně předělal, aby se daly inscenovat.

Jak vypadají takové zkoušky, kdy s herci vytváříte námět?

Sejdeme se, máme základní téma. Tématem této hry je, že Dianiška je Bůh. První dva týdny o tom mluvíme. Sedíme u stolu, kecáme a zapisujeme nápady. Až se všichni lidé shodnou, o čem by hra měla být a jak by měla vypadat. Pak se začne hledat forma, a co by se tak mohlo na jevišti dít. Po třech až čtyřech týdnech, teď to tedy bylo zrychlené, protože jsme neměli tolik času, se jde na jeviště. Pak to vypadá tak, že já napíšu scénu, ta se zkouší a pak to začne navazovat. Napíše se další scéna a příběh se vrství. Pak když vše vidíme dohromady, začneme scény vyhazovat nebo je přepíšeme.

Co je na této metodě nejvíce zajímavého, proč tak hru vytváříte?

Je hrozně zajímavá v tom, že výsledek není do premiéry jistý a vždycky se do toho dá hrabat, dejme tomu, do první svícené zkoušky. Zvukař a osvětlovač pak už potřebují vědět, aby mohli pracovat. Celé jsme to projeli teprve v úterý 18. února, tedy týden před premiérou.

Jaké hry jste dělal tímto způsobem? Třeba v Praze, když v Liberci je to vaše první?

Například Demo demokracie. Díky této hře jsem asi dostal Cenu Alfréda Radoka. Je to formální experiment, politická hra. Tahle inscenace si dost hraje s trpělivostí diváka. Úspěšný byl také Politický kabaret aneb Seber si to hovno!, který jsem dělal v MeetFactory. Teď už se ale nehraje. Dále pak Masakr v Paříži v Divadle Disk. Z posledních her tímto způsobem vznikalo úspěšné představení iJá, což je autorská inscenace inspirovaná životem Steva Jobse.

Docela často se věnujete tématům zesnulých významných osob. Jak to?

Vypadá to, že je to programové, ale je to spíš náhoda. Je pravda, že v poslední době, když někdo významný zemřel, udělal jsem o něm hru. Právě u té hry o Stevu Jobsovi se projevila výhoda autorské tvorby a způsobu práce. Člověk může velmi pružně reagovat na aktuální témata. Hodně často to v divadlech vědí, když mě tam berou. Udělají si v dramaturgických plánech volno a počítají s tím, že udělám aktuální hru. Nechají mi volnou ruku. Nejvíce to funguje v Ypsilonce, kde jsem doma a dramaturgické plány nejsou tak vázané dopředu.

Jak velké je to s tou pružností? Jak hodně se při zkoušení inscenace mění? Stalo se někdy, že i dost zásadně?

Nedávno jsem dělal hru o závislosti na internetu, která má název #jsi_user. V průběhu, co jsme zkoušeli, zemřela internetová celebrita Michal Kolesa. Tak jsme ji v průběhu změnili. Nakonec se Michal stal i ústřední postavou. Chtěli jsme ho tam mít. Zapadalo to do sebe. Takže tento způsob umožňuje z aktuální věci dojít ke zobecnění a pak udělat hru, která bude schopná žít dva až tři roky.

Vaše minulá hra LSDown s Divadlem F. X. Kalby měla docela zajímavou propagaci díky zatknutí herců. Dá se říci, že název nové inscenace je taky provokativní trik, jak na hru upozornit.

Určitě. Tomáš Dianiška je určitá značka, která lidi táhne. Otázka je, na kolik právem či neprávem. Já si myslím, že rozhodně právem. Má na úspěchu F. X. Kalby a rozžití divadla v Liberci velké zásluhy.

U LSDown jste cílili i na starší diváky, než na typickou cílovku Divadla F. X. Kalby. Timothy Leary se dotkl i jiné generace, která vyrůstala v šedesátých letech například. Jak to bude s touto hrou?

Je to cílené jak na naše diváky, tak i na publikum, které sem chodí na ostatní přestavení. Klidně i abonenty. Ti ostatně přijdou už na premiéru. Otázkou je, nakolik to pro ně bude stravitelné.

Půjde o klasickou hru Divadla F. X. Kalby, nebo se bude v něčem odlišovat?

Snažili jsme se vytvořit něco jiného. Řada našich her šla po sobě dost rychle a všechny byly trošku v něčem jiné a nějaký způsobem agresivní, ale v tom smyslu, že se snažily být jiné. Ničím už moc diváka nepřekvapíme. Proto jsme zvolili jiný přístup ke hře, a proto tuto hru Tomáš nepsal a vznikla v průběhu zkoušení, aby ten postup byl jiný než u ostatních her. Nůžky se začaly rozevírat už u LSDown, která byla hrou pro širší publikum a ne jen čistě pro mladé lidi.

F. X. Kalby teď udělali dvě menší komornější hry Logo a Celu. Tato hra se bude hrát zase pro více diváků?

Ano, je to regulérní hra v rámci divadelního provozu. Chtěli jsme to pro sto lidí, ale premiéra bude díky abonentům pro sto dvacet. Pak bych byl radši, kdyby to bylo komornější. Hraje se to pod jevištěm jako Přísně tajné: Hrubá nemravnost.

Nenapadlo vás někdy, že byste si zahrál ve své vlastní hře, když jste i herec?

Někdy to člověka napadne. Už když jsem ale dostudoval herectví a začal jsem studovat režii, říkal jsem si, že nikdy nebudu hrát ve své hře. Ani si to do teď nedokážu přestavit. Člověk potřebuje mít odstup a vidět to z dálky. Když je v tom zainteresovaný, tak to nejde.

Mediálně jste teď nejvíce vidět v Ordinaci v Růžové zahradě. Jak kloubíte alternativní divadlo a hraní v komerčním seriálu? Herci obecně, aby se uživili, hrají v televizi. Máte to stejně?

Nechci říkat, že to dělám kvůli penězům. Je to klišé, ale i z velké míry pravda. Mám to dost výrazně oddělené. Vystudoval jsem herectví a díky tomu si můžu v Ordinaci zahrát a na druhou stranu režíruju svoje věci, kde se realizuji. Nedokážu si představit, že bych hrál jen v seriálu. Neměl bych ten svůj prostor, kde se budu, blbě řečeno, umělecky realizovat. Nevím ani, jestli dělám alternativní divadlo, je to spíš takový popík přístupný divákům. Ale dejme tomu. (Smích)

Jak všechno stíháte?

Dělám čtyři velké režie do roka a mezi tím nějaké drobnosti, tak se mi to kloubí dobře. Mám čisté svědomí, že jsem to tam poctivě odehrál a zároveň, když dotočím, můžu jít a dělat v uvozovkách to umění. Je to pro mě ideální kombinace. Má to takhle hodně herců, co tam se mnou hrají. Funguje to i tak, že se na mě pak do divadla přijdou podívat lidé, kteří mě viděli v Ordinaci a do divadla by normálně nešli.