Ono se řekne bluesman Eric Patrick Clapton (ročník 1945). Ne že by na novince blues nebylo. Vystrkuje zde čertovské růžky i ukazuje saténové kalhotky z každé ze 14 písní. Přesto i proto je to CD pestré, jak jen může být. Čím to? Citem a zkušeností Pana kytaristy, výběrem jeho hudebních lásek i vybranou hudební společností. A věřte – není nikdo „z oboru“, na koho by Eric kývl a on ne(při)šel.

Však zpět do lahůdkářství s vývěsním štítem „Clapton“. K desce, která po vydání poskočila na 3. místo oficiální české hitparády IFPI. Užívám si folk rockovou dámu Sheryl Crow v duetu Diamonds Made From Rain, baladě s finále a la Pink Floyd a s nejbohatším nástrojovým obsazením alba včetně smyčců The London Sessions Orchestra.

A světe div se – stejný orchestr doprovodil na CD Glow (1996) zpěvačku Bobo, spolupracovnici drsných Rammstein! Zklidnit se Eric umí, vždyť hraje blues roky. Tradičně zní Hard Time Blues, hodné svého jména, potěší sbor v Run Back, ale When Somebody… zve na výlet do New Orleans. Song Rocking Chair s fajn klavírem zklidní rozbouřenou krev po úvodní Travelin' Alone. „To by byl ploužák s klukem,“ zasnila se při ní kamarádka.

Ani vláčná a vemlouvavá River Runs Deep s dřevními hammondy se nežene. Hostuje tu bluesman JJ Cale (kytara, hlas), s nímž točil Clapton poslední CD, song má náladu Dire Straits. Jenže proč Claptona přirovnávat? Je originál i na albu písní převzatých, hraných zlehka, ale důrazně. Tedy pokud bluesově nezhrubne v Can't Hold Out Much Longer, či nedá duet s Calem (That's No Way…).

A tak by šlo vzít „do parády“ většinu písní. Chválit trubku hosta, super jazzmana Wyntona Marsalise v sametové How Deep Is The Ocean i jinde, nepřeslechnout hammondy Paula Carracka (Squeeze, Mike + The Mechanics), vrátit se k dřevním časům rokenrolu (Judgement Day).

Eric Clapton na albu vysekává hlubokou poklonu starým jazzmanům i bluesmanům. Občas zesládne až k Nat King Coleovi, jakoby vyměnil džínovinu za elegantní sako nočního jazzového klubu. Dýchne tak na nás víc atmosféra časů, kdy Sinatra válel a Armstrong byl král. Jen barově decentní Autumn Leaves je od Erika překvápko. Cohenovsky sametové finále. Cože, že jsem na něco zapomněl? Jistě, ta kytara! S jejími finesami se Eric nekrotí, užívá si je stejně jako jeho vybraní spoluhráči. Paráda.