Názvy jako Wafkytosaurus Činžákový, Otto Lochness alias Cuzafonosaurus, Obr Harcovský, Šuplíkopes, Vahotoman Lojza Štětka či Kazimír Sernátorský visí pod kouzelnými věcičkami ze dřeva a kovu. Zatáhnu za provázek, otočím klikou. Ono se to hýbe!

Výstava Dřevošrot nadchne nejen děti

„Jéééé, to je krása,” rozzářily se oči čtyřletému klukovi a za ním se do výstavního sálu žene stádo nadšených prťousů ze školky, kteří nevědí, na se dívat dřív a za co dřív zatahat.

Výstava v Severočeském muzeu v Liberci určitě udělá největší radost dětem, dospělé ale také potěší. Ti mohou hádat, z jakých zdánlivě „nepoužitelných” věcí Zdeněk Vilém svá díla vytvořil.

Výtvarný všeuměl dal šanci nepotřebným věcem, které jiní s chutí vyhodí, například čajové konvičce, elektrickým kamínkám, starému gramofonu na kliku, radiátoru, kuchyňské váze, dveřnímu zámku nebo žehličce. Netvořil ale jen tak, každý předmět má svůj příběh a ten nastiňuje jeho originální, mnohdy dost srandovní název.

„Je mi líto starých věcí, nechápu, jak je lidé mohou vyhodit, přitom z nich jde vytvořit cokoliv. Asi jsou jen líní a chtějí ty čínské věci z Hypernovy,” zamýšlí se Zdeněk Vilém a předvádí mi originální lavičku, kterou prý vytvořil ze samých levých madel z jiných starých laviček. Jedno madlo stálo padesát korun. Sedátka vyřezal ze dřeva a vše je krásně nalakované a nabarvené. Jen se posadit.

Ze starých elektrických kamínek zase vyrobil psa Šuplíkopsa, který má vztyčený ukazováček. Ten prý pes vystrkuje proto, že v době, kdy vznikal byla zrovna aktuální aféra s Topolánkovým prostředníčkem.

Zvířátka, láska i parodie na politiky

S politikou je spojený i portrét Kazimíra Sernátorského - horkého kandidáta na křeslo premiéra. Kazimírova hlava je pohyblivá, jednou znázorňuje politikův úsměv a sliby před volbami, podruhé jeho nezájem a sebestřednost po volbách.

Zdeněk Vilém ale určitě jen neparoduje, vytvořil spoustu zvířátek - roztomilého Náčelníka surikatů, který drží stráž, záhadného brouka Scarabea, Kozlíka Kamnového, nebezpečného Sklípkana obecného, chudáka Hrocha ulehlého s chronickým zánětem slepého střeva nebo Baziliška zeleného při ranní hygieně.

„Pan Vilém je nesmírně pilný, šikovný, tvořivý a nadaný člověk. I když tu má u nás výstavu, doma už má rozdělané další nové věci. Duší je divadelník a chce lidem rozdávat radost. Proto nese dost statečně, když děti na věci sahají a zkouší je. Je rád, že se jim líbí,” prozradila kurátorka výstavy Bohunka Krámská.

Výtvarník si starých věcí opravdu váží. Pravidelně navštěvuje kovošroty a lidé mu opotřebované věci sami nosí.

„Když v Malém divadle předělávali koupelnu, vzal jsem si tenhle starý kohoutek a takhle jsem ho vylepšil. Nemohl jsem ho tam nechat, když jsem se s ním osmnáct let myl,” řekl Zdeněk Vilém. Ze starých kamen vytvořil človíčka, kterému z prvních vrátek vypadnou srdíčka na provázku, která znázorňují jeho lásky v životě a z dolních dvířek… no, nechte se překvapit.

Vyzdobil si svůj domek a zahradu

„Zdeněk Vilém bydlí na Harcově a svůj dům a zahradu si vyzdobil podle svého. Údolí s domem ve stráni pod ztepilým javorem a s potůčkem obydlil dobrými duchy, draky, skřítky, živočichy i podivuhodnými bájnými bytostmi,” řekla obdivně kurátorka výstavy.

Výstavu Zdeňka Viléma Dřevošrot si návštěvníci muzea mohou prohlédnout do neděle 15. ledna. Pokud budou po nějakém kousku toužit, mohou si ho i zakoupit.

Zdeněk Vilém pracoval osmnáct let v Naivním divadle v Liberci jako technolog loutek. V roce 2001 se rozhodl pro cestu svobodného povolání. Od roku 2005 autor pořádá v Harcově setkání přátel dřeva.

ZDENĚK VILÉM je původním povoláním kovomodelář, pracoval osmnáct let v Naivním divadle v Liberci jako technolog loutek. V současnosti je na volné noze jako - lapidárně řečeno - výtvarný všeuměl. Na své zahradě v Harcově pořádá pravidelná setkání kolegů řezbářů.Hlavním materiálem je pro autora dřevo - lipové, švestkové, zdravé i červotočem poznamenané, nevyhýbá se kameni (jedno, jde-li o pískovec či nějaký polodrahokam) ani kovu - železu, stejně jako třeba mosazi. Nejraději prohledává výkupny druhotných surovin a zde hledá staré a pro mnohé již vůbec nepoužitelné předměty - žehličky, lucerny, kamínka či petrolejky. Pro tyto vyhozené poklady pak hledá nový vzhled a uplatnění, na hony vzdálené jejich původní funkci. Velkou péči, kterou věnuje zpracování každého detailu na svých humorných dílkách, doprovází jeho velká pozornost, s ní hledá pro ně pojmenování.