Novoborské městské kino navštívil v polovině června scénárista, režisér a spisovatel Jan Novák, aby tu uvedl své dva dokumenty Občan Havel přikuluje s podtitulem Akční film o lásce k pivu a Občan Václav Havel jede na dovolenou. Na slavnostním uvedení obou dokumentů se točilo pivo, soutěžilo o ceny a debatovalo.

„Druhý den jsme film Občan Havel přikuluje promítali pro žáky osmých a devátých tříd novoborských základních škol. To, že byl film podnětný, bylo znát i z diskuse žáků s režisérem. Dnešní mladá generace si už nedokáže představit absurdnost tehdejší doby a tak padaly otázky typu: Proč si pan Havel někde nestěžoval, odkud sem přišli ti estébáci apod.,“ dodává Radovan Novotný, jednatel Kultury Nový Bor s.r.o.

Jan Novák emigroval v roce 1969 s rodiči do USA. Vystudoval na University of Chicago humanitní vědy. Za román Miliónový džíp, ke kterému napsal doslov Václav Havel, získal řadu ocenění (Carl Sandburg Award, Friends of Literature Award).

Jako scénárista spolupracoval s Milošem Formanem na filmu Valmont, napsal scénář českého snímku Báječná léta pod psa a podílel se na scénářích Šeptej a Nejasná zpráva o konci světa. Píše divadelní hry (Aljaška – Divadlo na provázku, Vražda sekerou ve Sv. Petěrburgu - bratislavské divadlo Astorka).

Do angličtiny přeložil Havlovy hry Audience, Vernisáž, Protest a Zahradní slavnost. Natočil dokumentární film Občan Havel jede na dovolenou o policejním pronásledování Havla v roce 1985 a dokumentární film Občan Havel přikuluje.

Co vás inspirovalo k natočení dokumentu Občan Havel přikuluje?
Jedna z mých nejoblíbenějších Havlových her - Audience. Znám ji detailně, překládal jsem jí do angličtiny. Zajímalo mě v jakém prostředí a za jakých okolností hra vznikla. Natáčeli jsme v Trutnovském pivovaru, kde Havel tehdy pracoval. Hovořil jsem s pamětníky i bývalými estébáky.

Bylo těžké přesvědčit estébáky, kteří tehdy pronásledovali Havla , aby vystoupili před kameru?
Natáčeli jsme je skrytou kamerou, takže jsme se jich neptali. Pak jsme ale dodatečně potřebovali souhlas s uveřejněním. Zajel jsem za nimi do Trutnova, promítl jim dokument a dlouho je ukecával. Nakonec souhlasili. Každému, kdo v dokumentu vystoupil před kameru, jsem dával 100 dolarů za ten čas, co nám věnovali, tak jsem peníze dal i jim. Jeden z estébáků je strčil do kapsy a prohlásil, že se jde ožrat, že si s STB zkazil život.

Co vás na dokumentu nejvíce zajímalo?
Byl to především ten podivný, převrácený svět 80tých let v Československu a složité lidské vztahy, které v něm vznikaly. Mojí nejoblíbenější pasáží v dokumentu je, jak Ivan Jirous popisuje, že se ho estábáci pokusili zmlátit a i když jim to moc nešlo, když ho ani nezastrašili, tak mu najednou nalili panáka vodky na usmířenou. Psychologicky je to strašně zajímavá situace.
Základním filozofickým principem světa, který tu byl 40 let, bylo, že to, co není výslovně dovoleno, je zakázáno. Což je pravý opak celé západní tradice. Člověk je ovšem až hrůzně adaptabilní, takže po čase dokázal v tom podivném světě žít, jako by to byla úplně normální situace. Smířil se i s tím, že žil za plotem ve výběhu a když chtěl vycestovat, tak musel všelijak obcházet úřady a dožadovat se povolení. Začal přemýšlet v parametrech tohoto absurdního světa a připadal si jako vítěz, když dostal výjezdní doložku, kterou nedali třeba jeho sousedovi.

Film „Občan Havel jede na dovolenou“ jste promítal i v USA. Jak na něj diváci reagovali? Co je nejvíce překvapilo?
V USA se nejvíc podivovali nad jednou scénou ve filmu, kdy policajti, kteří sledovali Havla, sklouzli nedaleko jeho chaty s autem do příkopu. Havel řekl, že na horách si lidé pomáhají a tak jim šel ještě se svým přítelem pomoci ven. Policisté přijeli Havlovi před dům a tam „za odměnu“ odebrali jeho příteli technický průkaz. Tohle nemohli Američané pochopit. Co je to za prapodivné lidské vztahy, když někdo někomu pomůže, a on se mu za to takhle odvděčí.

Jaký je Váš osobní názor na Václava Havla?
Je to jedna z největších osobností, které znám. Například když byl v roce 1979 zavřený a odsouzený na 4,5 roku, tak za ním přišli estébáci a nabídli mu, že ho okamžitě pustí na svobodu a zařídí mu cestu do Ameriky. Chtěli se ho zbavit, protože na Západě měl jeho případ velikou publicitu. Havel jim řekl, že to přijme, když propustí těch dalších devět lidí, co byli odsouzeni s ním, a nakonec skoro ve vězení zemřel, protože mu tam zkolabovaly obě plíce. Kromě toho je výborný dramatik a esejista a ještě má zajímavý dar, že dokáže spojit nejrůznější typy lidí.

Dobře se znáte s Milošem Formanem, napsal jste jeho autobiografii a natočil s ním film. Jak se Vám s ním spolupracovalo?
Já všude říkám, že jsem vychodil filmovou školu Miloše Formana. Pracoval jsem s ním na filmu Valmont, od práce na scénáři, až po týdny strávené ve střižně, kde se celý film až neuvěřitelně proměnil. To bylo mé největší filmové vzdělání. Později jsme spolu napsali autobiografickou knihu – Co já vím. Miloš Forman o ní z legrace, ale nesmírně výstižně říká: „To je můj život, jak ho prožil Jan Novák.“

V současné době jde do kin film Nedodržený slib, ke kterému jste napsal scénář. Čím Vás příběh nadchl?
Příběh našel producent Vlado Černý, já jsem pak podle skutečné předlohy vytvořil scénář. Je to příběh o židovském klukovi, který přežil válku mimo jiné i proto, že hrál výborně fotbal. Kvůli tomu se například sám přihlásil do koncentráku. Je to velmi překvapující příběh a ten, kterému se stal, dosud žije. Je mu 83 let a stále ještě lyžuje.

Zároveň se na knižních pultech objevila i vaše kniha Zatím dobrý o bratrech Mašínech. Dosud žádná událost z našich moderních dějin nevyvolává tolik otazníků a protikladných soudů jako jejich případ. Proč jste si vybral právě toto téma?
O příběhu bratrů Mašínových jsem se dověděl, když jsem psal s Milošem Formanem autobiografii s názvem Co já vím. Dal mi do ruky knihu Oty Rambouska, která se jmenuje Jenom ne strach, bylo to první knižní zpracování příběhu. Celou noc jsem nespal, ten příběh je naprosto strhující. Když jsem knihu dočetl, zjistil jsem, že mě zajímá ještě strašná spousta věcí a že ta látka není ani zdaleka vyčerpána. A to jsem ještě ani netušil, co všechno nevím. Autor knihy mi dal číslo na Josefa Mašína a začali jsme spolu komunikovat. Získal jsem krabici materiálu, z nichž část sesbírala jeho sestra žijící v Olomouci. Pustil jsem se do toho, jenže to trvalo tak dlouho, že mezitím tu skončil komunismus a otevřely se archivy a objevil se tak i příběh jejich sestry, který byl stejně dramatický.

Bude kniha zfilmována?
To doufám, podle mě to je asi nejsilnější příběh, který se tady odehrál. Svým způsobem obsahuje celou historii Československa. Jde ale o to, že se film musí udělat pořádně a česky. Už by mohl být dávno natočený, kdybych souhlasil s tím, že to udělají Američané. Jenže to by se pak určitě zúžilo jen na honičku západním Německem a ztratilo by to veškerý etický a politický rozměr.

Autor: Ilona Rejholcová