Magda Jogheeová, publicistka a novinářka, někdejší starostka Bohatic u Zákup či bývalá vedoucí protidrogového centra, tak vlastně navazuje na nit, kterou namotával už Jan Neruda, Karel Poláček, Karel Kyncl, Ludvík Vaculík nebo Robert Křesťan.

V těchto dnech jí vychází úplně nová kniha fejetonů S kabelkou kolem světa a kompostu.

Na obálce vaší nové knihy je ukázka z jednoho fejetonu. Podle té ukázky soudím, že se v Bohaticích vůbec nenudíte, že máte pořád co dělat, a že musíte zastat i chlapské práce.

Někdy to na mně zůstane, protože manžel se často vrací až pozdě večer. Takže mám asi zážitky, které bych jinak nezískala, ale je pravda, že mě to poslední dobou už přestává bavit. Už na to začínám mít alergii, absolvovala jsem toho už dost. Beru to ale tak, jak to je. Nemůžu si hrát na něžnou ženu, když jsem na vesnici.

Všechny fejetony v nové knize ale nejsou inspirované jen životem v Bohaticích, že?

Já je mám rozdělené do tří částí. Jednu jsem nazvala Ze světa, druhou Z domova a třetí Z terasy. Z toho světa je tam hodně Francie, zvláště Provence, to je taková moje láska. Vím z ohlasů na fejetony, které už vyšly, že lidé rádi čtou ty, které se inspirují zážitky z cest nebo života v zahraničí. Takže hodně je tam Francie, trochu Holandsko, jeden fejeton se týká ostrova Mauricius, odkud pochází můj manžel. V té části Z domova je všechno možné související se životem tady v Česku, třeba o plastových krabičkách, které ovlivňují naše životy. A ta poslední část Z terasy se už týká naší zahrady, zvířat, toho, co prožívám nejen v Bohaticích.

Kniha se jmenuje S kabelkou kolem světa a kompostu. Proč?

Když jsem odjížděla na Mauricius, tak jsem snila o tom, že bych někdy – aspoň jednou v životě – chtěla vyrazit jen tak, jen s kabelkou. Abych nemusela tahat jako soumar to, co s sebou obvykle taháme, a v případě mé cesty na Mauricius to platilo speciálně. Někdo chtěl, abych přivezla pivo, někdo chtěl skleničky z Nového Boru, takže jsem měla kufry jako blázen. A o tomhle mém snu a přání cestovat „na lehko“ je první fejeton. A celá kniha potom i kabelkou končí. Měla jsem jednu moc hezkou a když jsem honila psy po zahradě, tak mi spadla do kompostu. Takže s kabelkou jsem začala i skončila, ale ten sen, že odjedu jen tak, bych chtěla uskutečnit. Odjedu a přijedu zase jen s tou kabelkou.To by bylo hezké, ne?

Knížku vám vydává významné domácí nakladatelství Argo. Bylo obtížné sehnat vydavatele?

První knížku fejetonů (Nejlepší přítel člověka je mol – pozn.red.) mi vydala Mladá fronta, i když se jim do toho tehdy nechtělo. Nevěřili fejetonu jako žánru. Pak si to nakonec rozmysleli a vydali je. Asi polovina nákladu se prodala. A zbytek se podle mě neprodává ne proto, že by o to nebyl zájem, ale že už to nikde není k sehnání. Hodně žen, které čtou mé fejetony v magazínu Ona Dnes, mi píše, že by si chtěli knihu koupit nebo ji někomu darovat, ale nemohou ji sehnat.

Novou knihu jsem nabízela čtyřem vydavatelům. Z Mladé fronty mi řekli, že to vezmou, když to bude o zvířatech. Knižní klub řekl, že by měl zájem, pokud to bude jen o Francii. A Argo se mnou nediskutovalo a vzalo to tak, jak to bylo. Což jsem hodně ocenila. Přitom jsem tam nikoho neznala, nebylo to tak, že bych tam měla nějakého kámoše.

Jak to, že jste se našla právě ve fejetonech?

Asi dvakrát jsem zkoušela povídku, ale já to nemůžu psát. Mě nebaví konstruovat, vymýšlet, fabulovat. Fejeton je pro mě takové bezpečné dobré území. On je takový lehký. Když bych napsala, že jsem se zamilovala, tak proč ne, to můžu.

Přijde vám pravdivější a upřímnější? Je lepší tím, že nemusíte fabulovat?

Ano. Já to nemám ráda, když se to pak různě překrucuje, domýšlí. Já si ve fejetonu nevymýšlím. Ano, věta, kterou mi řekly děti, možná nezněla přesně takhle, a modrá stěna byla spíš světle modrá, ale jinak si vůbec nevymýšlím. Takže je to pro mě pravdivé a fabulace mi asi moc nevyhovuje. Takže obě dvě povídky, o které jsem se pokoušela, jsem vymazala. I přesto, že nápad, který měly, byl dobrý. Vymazala jsem je a řekla jsem si: , Teď je mi dobře´. Spisovatelem bych být nemohla.