Dnes je mu přes padesát let a první skutečný fotoaparát, který si pořídil, byl Zenit E. „Foťák měl selenový expozimetr nahoře a daly se jím i přibíjet hřebíky. Vážil snad kilo a půl, ale když upadl na zem, tak se nerozbil,“ hodnotí kvality své první zrcadlovky.

Zpočátku byl hodně ovlivněn tím, co viděl v časopisech. „Až zpětně člověku dochází, co ho vlastně formovalo. U mě to byly mimo jiné práce autorů, kteří byli v době mých začátků již dávno po smrti. Například Vyškovský, Laušman a Resler,“ dodal fotograf .

„Stejné to bylo s vnímáním abstrakce jako takové. Až po mnoha letech jsem si uvědomil, že obrovský skok jsem prodělal někdy kolem osmnáctého roku, při návštěvě ateliéru mého tehdejšího vychovatele, amatérského malíře.“

Akty ve skříňce

První plnou fotografickou výbavu si koupil z peněz za pojistku, kterou mu vyplatili, když přišel při autonehodě o nohu. Rodák z Rumburku odešel ze Šluknovského výběžku poté, co měl kvůli aktům ve vývěsce fotoklubu incident se soudruhy z městské organizace KSČ a MěNV. V té době aktivně fotil už pět let. „Incident kvůli aktům v klubové skříňce, podstatně přispěl k našemu odchodu z města,“ zavzpomínal.

„Aniž bychom tenkrát tušili, proti komu jdeme, tak jsme napsali do Rudého práva a Československé fotografie o tom co se událo, kvůli několika nevinným aktům, které moji kolegové vyvěsili ve fotoskříňce. Nakonec články otištěné nebyly, snad i proto že jsme byli chartisté.“ Jen manželka přišla o práci. Nevyhodili ji, ale překládali ji z místa na místo. A tak nakonec spolu „emigrovali“ do České Lípy.

Tady si dal od fotografování dvacet let pauzu. „Stejně jsem měl pocit, že se ve své tvorbě pohybuji v kruhu. Foťák jsem uložil, z expozimetru jsem vyndal baterky, ale očima, těmi jsem fotil stále.“

Ploty vyprávějí příběhy

Takřka po dvaceti letech se k fotografování vrátil a navázal tam, kde kdysi skončil. Opět začal fotit staré ploty a jiné artefakty. „Nefotografuji podoby plotů, ale příběhy které ty ploty vyprávějí,“ podotkl k tématům fotografií František Richter.

„Neumím fotografovat programově, že bych si naplánoval, tohle vyfotím. Tady vzadu v hlavě něco sedí a to za mě pracuje,“ podotýká ke stylu své práce. František Richter má úžasnou podporu v manželce, která zorganizovala i současnou výstavu. V době přípravy výstavy ležel na plicním oddělení v nemocnici a hrozilo, že ani na vernisáž nedorazí. Za poslední roky, má za sebou tři výstavy. V Novém Boru, s Podbezdězským okrašlovacím spolkem v Dubé a v Odolene Vodě.

Možná ke škodě Františka Richtera je, že jako většina kvalitních autorů se neumí současně prodat. Jeho fotografie jsou plné emocí, i když na nich nenajdete vyumělkovaná zátiší či emocionálně vypjaté scény, jsou prodchnuty danou a neopakovatelnou sílou okamžiku. „Takhle nějak si představuju rauš, stojíte v davu lidí na náměstí a jste tam sám. Jen vy a to co fotíte.“

Fotograf sám, když rozdává svá díla, se smíchem říká: „Kdyby tě oslovili z Guggenheima, tak ji zapůjčit smíš.“ Je si vědom, že spoustu lidí nezajímá fotografie, pokud na ní nenajdou vnoučata a věci, které znají. „Nechci ztratit oči Malého prince, nechci ztratit pohled Alenky, která umí nahlédnout za zrcadlo. Protože jak o tohle přijdu, budu fotit broučky a vnoučky.“

Co by si autor přál do budoucna? „Neztratit ten kus toho dítěte, co ve mně zůstalo. Víte, vždy a všude je něco k focení, jen my to někdy nevidíme.“

Autor: Tomáš Mařas