Kdo by si myslel, že „do klubu" chodí jen mladí lidé, asi by se divil, slavnému jazzmanovi aplaudovalo publikum, ve kterém měli hojné zastoupení i starší ročníky. Každý si tu našel něco. „Fantastické publikum," liboval si Linka po koncertu.

Jako Českolipanovi mi připadá jako velká senzace, že v Lípě hraje muzikant vašeho kalibru. Na co ale naopak myslíte vy, člověk, který je doma v New Yorku, v Big Apple, když jede hrát do městečka jako je Česká Lípa?

Velikost města nehraje roli. Vždycky se snažíme hrát nejvíc, co to jde. A i pro nás je to velmi příjemné a úžasné, protože v Česku obecně je jedno z nejlepších obecenstev. A nemyslím jen milovníky jazzu nebo lidi, kteří chodí na moje koncerty, ale obecně vůbec. Tady lidé hodně chodí i na koncerty klasické hudby a dokážou je vnímat a vychutnat si je. Takže pro nás je to v České Lípě úplně stejné jako kdybychom hráli v Paříži, možná ještě lepší.

Budete hrát i v menším městě než je Česká Lípa?

Na téhle šňůře hrajeme ještě v Mikulově, to je úplně malé město. A tam je vždycky vyprodáno. Tam vždycky přijde až dvě stě lidí na koncert a je tam úžasná atmosféra přesně jako tady.

Dneska se vám tedy hrálo dobře?

Přesně tak, obecenstvo bylo úplně fantastické. A Pavel (Pavel Šmíd provozovatel klubu U bílýho černocha) to tady organizuje úplně skvěle. Je úžasný, co se mu podařilo. Vloni jsme tady hráli poslední koncert naší šňůry a letos tady celé turné naopak startujeme. Vloni jsme hráli ještě v kavárně Union a najednou je tady klub. To, že se to tady u vás tak posunulo kupředu, že teď tu máte jazzový klub, je fantastický.

Dneska jste hodně hráli z vašeho posledního alba Acoustic & Electric. Já z něj mám pocit, a vy se tím ani netajíte, že je to takové ohlédnutí, že má bilancující charakter. Vy ale vůbec nevypadáte jako člověk, který by měl bilancovat. Tak proč ta retrospektiva?

Cédéčko, které jsem natočil ještě předtím, bylo moje patnácté album. To už je docela velký počet a mě letos bude pětapadesát, tak jsem začal přemýšlet nad tím ohlédnutím, a proto jsem udělal tuhle retrospektivu. Bylo moc příjemné to udělat, protože najednou jsem poslouchal věci, které jsem dlouho neslyšel a říkal jsem, že bychom je mohli hrát. A úžasné na tom je, že to jsou věci, které jsem napsal před dvaceti lety, a my je přitom dneska můžeme klidně hrát, aniž bych z nich měl pocit, že jsou zastaralé. To je na tom jazzu dobrá věc. Takže jsem rád, že to celé vzniklo.

Během koncertu jste připomněl, že budete zanedlouho hrát ve Washingtonu při odhalení busty Václava Havla. Letos uplyne od Sametové revoluce 25 let. Vzpomenete si ještě, co jste tehdy dělal?

To už jsem byl v Americe, deset let pryč z Československa. A sledoval jsem to v televizi. Úžasná věc, úplně neskutečná.

Z Československa jste odešel do Švédska, ale proč jste potom odcházel ze Švédska do Ameriky, když jste se ve Švédsku i oženil? Bylo to kvůli muzice?

Švédsko je úžasná země. Oženil jsem se tam dva dny před tím, než jsme odletěli. Já i moje žena jsme jeli do Ameriky studovat. Studovali jsme tři roky a pak už jsme zůstali. Když člověk nežije doma, tak Amerika je nejlepší země na to, aby tam člověk našel svůj domov. Takže my jsme tam nejeli s tím, že tam zůstaneme, ale to se prostě tak stalo přirozeně. A život v New Yorku ubíhá tak rychle, že najednou jsme tam už osmadvacet let.

Rozumím tomu, že New York je teď váš domov. Co ale tedy cítíte, když se třeba kvůli Bohemia Jazz Festu vracíte sem do Česka, do Prahy?

Každé místo má něco unikátního. Místo, kde se člověk narodil, je už jenom tím unikátní. Ale já musím říct, že těch míst, které mám rád, je dneska několik. Není to o tom, že když přijedu do Prahy, dívám se na město a říkám si: Ježišmarjá, ta Praha, já bez ní nemůžu žít. Není to tak, ale současně je to tak, že jsem tam hrozně rád. Ale taky jsem hrozně rád v New Yorku. A taky jsem hrozně rád na Šumavě. A taky jsem hrozně rád ve Švédsku. Takže těch míst je několik. Myslím si, že hlavně jde o to, aby člověk znal dobré lidi. Jak začne znát dobré lidi, tak to dostává smysl. Protože být na Šumavě sám, by mě vůbec nebavilo. Být v Praze sám, by se mi také vůbec nelíbilo. Ale protože v Praze mám rodiče, sestru, bratra a plno přátel, tak se mi tam hrozně líbí. Ale to samé mám v New Yorku.

Roli v tom hraje i to, že moje žena je Švédka. To je pro mě taková jiná věc. I díky tomu opravdu cítím, že jsem takový světoobčan. A má to souvislost i s kytarou. Kytara mě přibližuje k lidem. Když přijedeme do Itálie, tam jsou pořád ti stejní lidé, kteří chodí na moje koncerty a po těch dvaceti letech už je začínám znát. A bavím se s nimi o věcech jako je narození syna, rozvod, už to není jen o hudbě, ale díky ní se to děje, na ní se to nabaluje.

O světoobčanství jsem už od vás něco četl. V jednom rozhovoru jste si dělal srandu z toho, že jste Čech, manželka Švédka, dcera Američanka a váš pes je prý z Kanady. To se nedivím, že se cítíte tak internacionálně.

Dá se na to koukat ještě z jiného úhlu. Když se člověk narodí, tak je Čechem. Toho se nejde zbavit, bez ohledu na to, jestli člověk chce nebo ne. To je dané a na to potom člověk může dát další věci. Tím, jak už dlouho žiji v Americe, tak cítím, že už mám v sobě i dávku zase něčeho jiného, co mi dala právě Amerika. A u své dcery, která se už narodila v New Yorku, vidím, že je zase trošku jiná. Právě tím, že je narozená v New Yorku. Životy nás všech jsou hrozně zajímavé věci.