VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Lubomír Brabec: Horší než snobismus je strach z něj

Liberecký kraj - Lubomír Bracec bude v úterý 14. prosince od 19.30 hodin hrát a vyprávět o svých cestách

13.12.2010
SDÍLEJ:

Kytarista Lubomír Brabec.Foto: DENÍK/ Leška Vlastimil

Lubomír Brabec není úplně typickým virtuosem. Zatímco jiní se o své ruce strachují natolik, že je raději ani nevystrkují z kapes, on se s nimi klidně vydá na divokou vodu, do velehor nebo na výlet do Antarktidy. Je to dobrodruh, na druhé straně však dokáže strávit celé hodiny a dny v hloubi archivů, aby zde čas od času učinil skutečný objev.

V roce 2008 vydal tento všestranný člověk a umělec bilanční album Guitar Solo Collection, na kterém se vrací ke skladbám svých oblíbených autorů J. S. Bacha, Fernanda Sora či Franciska Tárregy. V úterý 14. prosince vystoupí Lubomír Vrabec v Experimentálním studiu v Lidových sadech a bude hrát a vyprávět právě o svých cestách s kytarou na Antarktidu.

Zajímalo by mě, jestli dělá kytarový virtuos chyby.
Myslíte v životě? (smích) Já si myslím, že kytarový virtuos dělá chyby jak v životě, tak na pódiu. Samozřejmě, nesmí to být chyba za každou notou. Na druhé straně, i proto se chodí na koncerty. Ne kvůli špatně zahraným pasážím, ale z toho důvodu, že každý koncert je jiný. Chybovat se dá různě. Třeba mě napadne zahrát skladbu úplně jinak, než ji celý život hraju. Někdy to vyjde, jindy ne. Nedávno jsem si zase zapomněl vzít správné brýle, nedokázal jsem přečíst partituru a musel jsem uprostřed skladby přestat. A občas se člověk normálně splete.

Můžete se ve vašem oboru ještě něčemu naučit, nebo už kytaru znáte od A do Z?
Žádný hudební nástroj nemůžete znát od A do Z. Možnosti hraní jsou nekonečné, a lidé navíc pořád znovu objevují, co už kdysi věděli, ale časem zapomněli. Vezměte si třeba, co znali hudebníci v baroku a jak od té doby dokonale vymizelo z lidské paměti umění klarinistů. Bachovské klariny dnes v podstatě nikdo nedokáže zahrát správně. Anebo jiný příklad: nyní už se obnovila loutnová technika, ale před takovými dvaceti, třiceti lety ještě nikdo nechápal, jak ti loutnisté mohli zahrát tak těžké laufy.

Na vašem albu Guitar Solo Collection vyniká technicky náročná skladba Alborada. Jak dlouho takovou kompozici studujete a jak často ji pak musíte cvičit?
Zase tak dlouho to netrvá. Na způsob, jakým skladbu zahrát, přijdete třeba už za týden. Ale je zajímavé, že pak se vám to určitou dobu daří a po určité době to zase přestane jít. Při hraní je podle mého názoru všechno otázka myšlení. Manuální zručnost je samozřejmě nezbytná, ale především jde o to, správně rozdělit myšlení rukou a hlavy. Zklidnit se a uvědomit si, na co máte myslet, když skladbu hrajete.

Kritici často zmiňují, že máte vybraný tón. Nakolik je to zásluha kytaristy a nakolik jeho nástroje?
Řekl bych to takhle: já mám úžasnou japonskou kytaru, na kterou jsem čekal deset let, takže jsem šťastný, že na ni mohu hrát. Otázka nástroje to ale není. Pokud chce mít kytarista hezký tón, musí sám objevit, jakým způsobem cvičit, aby ho vytvořil. Jinak mě ovšem má kytara ohromně inspiruje, protože mi objevuje další a další barvy, které bych z jiného nástroje nikdy nedostal.

Je logické, že většina skladeb pro španělskou kytaru pochází z jižních zemí. Lze však najít vhodné skladby také v díle skladatelů ze severu nebo úplně odjinud?
Ve dvacátém století už vlastně všichni skladatelé píší pro kytaru, protože je to běžný nástroj. Když se podíváte na barokní literaturu a jejím prostřednictvím na literaturu loutny, opět zjistíte, že pro loutnu se psalo po celé Evropě. Co se týče raného romantismu, na kytaru uměl Niccolò Paganini i Franz Schubert. Ano, v kytarovém repertoáru jsou mezery způsobené střídavými vlnami zájmu a nezájmu o tento nástroj, které se týkaly především severnějších zemí. Ale tato bílá místa se podle mě dají velmi dobře zaplnit různými aranžemi. Já si myslím, že je obrovské množství skladeb, které jdou fantasticky zaranžovat pro kytaru, a že takto upravená skladba pak často vyzní mnohem lépe než originál. Sám jsem takových aranží udělal velké množství, některé byly až svatokrádežné, přitom však velice úspěšné. Dokonce jsem si troufl i na Janáčkův cyklus Po zarostlém chodníčku v úpravě pro dvě kytary. Tato skladba byla původně napsaná pro harmonium a dnes ji každý hraje na klavír. Ale když ji zahrajete na kytaru, úplně se rozezpívá.

Jste znám tím, že pro svůj repertoár objevujete zdánlivě ztracená či zapomenutá díla. Co všechno je ještě nutné vynést z archivů na světlo a co z toho byste sám rád interpretoval?
Kdybych věděl, co všechno se v těch archivech skrývá, tak bych tam teď seděl a tahal to z nich ven. To ale bohužel nikdo neví. Já jsem se třeba jen tak rozhlížel v městské knihovně a najednou vidím: trio a kvarteto Niccola Paganiniho. Tak jsem si je objednal a zjistil jsem, že jde o skladby, které se ve všech hudebních encyklopediích uvádějí jako ztracené. Takové náhody se stávají a leckdy je to velké dobrodružství. Celé měsíce se honíte po dálnicích z koncertu na koncert a pak si vlezete do archivu, kde se hrabete v papírech, až objevíte něco, o čem si všichni myslí, že to už neexistuje. To je krásný pocit.

Hrál jste v různých netradičních prostředích – dá se říci, že je přímo vyhledáváte. Děláte to proto, že na vás působí genius loci nebo že jste schopen hrát za jakýchkoli podmínek?
Já bych neřekl, že to vyhledávám. Ono to tak vypadá, ale ve skutečnosti si ten zážitek hledá mě. Já za to v podstatě nemůžu, protože třeba v Antarktidě jsem vůbec nechtěl hrát. Prostě za mnou přišel polárník Jarda Pavlíček, který tam vybudoval českou stanici, a povídá: „Pojď, udělej mi v Antarktidě koncert.“ Moje první reakce byla, že se úplně zbláznil, až potom jsem si uvědomil, že to je dobrý nápad. Když jsme dělali první jachtařské závody, přišel zase jiný kamarád Jiří Zindulka a říkal: „Pojď, uděláme koncert na lodi.“ Taky mi to nejdřív přišlo jako pitomost, ale pak jsme zjistili, že to je vlastně úžasné. Jako když hrajete v kostele nebo v synagoze – duch toho místa vstoupí nejen do vás, ale i do lidí, kteří sedí okolo.

Co si myslíte o tradici poslouchání vážné hudby v obleku a uvnitř koncertního sálu?
Myslím, že když člověk jde na koncert, má to pro něj být zážitek. A to i v tom, že se umyje, oholí, navoní, použije dražší parfém než obvykle. Dáma se pěkně oblékne, konečně na sebe může vzít slavnostní toaletu, a pán si vezme smoking. Prostě se na ten koncert připraví. Ono za kulturu by se mělo platit – nemusí to být moc a nejde jen o to platit penězi, ale zadarmo by být neměla.
Uvedu příklad: jel jsem se podívat do Bayreuthu na Wagnerovy opery. Tam je lístek doopravdy drahý, a já si řekl: No, když už za to dáš takovéhle peníze, tak si tu operu aspoň předtím poslechneš a přečteš si partituru. Takže si nemyslím, že je špatné poslouchat hudbu v obleku. Na druhé straně mě neruší, když ho někdo nemá, pokud je znát, že se o to, co se děje na pódiu, upřímně zajímá. Velice se mi líbí atmosféra anglických koncertů, na kterých vidíte pána ve smokingu, dámu v nejvyšší toaletě a vedle nich sedí člověk v úplně ošoupaném svetru. A oni si nevadí, protože pocházejí z jiné společenské třídy a uvnitř sdílejí tentýž zážitek. Nebráním se ničemu, ale myslím si, že horší než snobismus je strach ze snobismu.

Jak se dívají klasičtí kytaristé na amatéry?
Podívejte, já jsem vodák. Mám proježděné nejen všechny české řeky, ale i hodně evropských. A právě u nás jsem se potkal se strašnou spoustou lidí, kteří hrají na kytaru a jde jim to úžasně. Za první republiky se říkalo „co Čech, to muzikant“ a myslelo se tím, že každý hraje ve smyčcovém kvartetu nebo chodí zpívat do sboru Smetany. Později se začalo říkat: Dnes už ta hudebnost není taková, už se nescházíme v kvartetech, se sborovým zpěvem je ámen…

Pak ale jedete vodu a zjistíte, že lidi mají místo kvarteta kapelu, hrají naprosto senzační písničky, zpívají skvělé sbory, a to, co zvládnou na kytaru, bych já takhle z fleku zahrát neuměl. Takže já na vodě neberu kytaru do ruky, nechávám to na kamarádech, a když mě přemlouvají, abych zahrál, říkám jim: „Hele, kup si sako a přijď na koncert.“

Autor: Michal Bystrov

13.12.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Podobně jako povolební mapa ČR vypadá ta pro Českolipsko. Vítězné hnutí ANO 2011 neslavilo vítězství jen v pěti obcích.

Jak se volilo u vás? Nejvíc voličů dorazilo v Krompachu, nejméně v Ralsku

Domácí Havlásek proniká mezi Lackem a Cupákem.
10

Bez gólů se nevyhrává, vědí Démoni

Naši prvňáci: Už zítra představíme další školáky ze ZŠ Partyzánská Česká Lípa

Českolipsko – Ve středu 25. října přinese Českolipský deník čtenářům další díl svého nového seriálu Naši prvňáci. Jeho prostřednictvím bude představovat tabla jednotlivých prvních tříd základních škol, a to až do pololetního vysvědčení.

AUTOMIX.CZ

Tohle opravdu není Superb. Škoda v Číně prodává jednu zvláštnost

Pro Škodu je čínský trh velice důležitý, prodá na něm totiž nejvíc aut. Věnuje mu proto zvláštní pozornost, což je nově znát i na omlazené Octavii. Verze pro čínské zákazníky se totiž od té evropské poměrně dost liší. Samozřejmě to ale není poprvé, co jsou modely určené pro jiné trhy pozměněné.

Ženy ve volbách neuspěly, lidé slyší raději silná slova

Liberecký kraj - Na kandidátkách v Libereckém kraji jich bylo nejvíce z celé republiky. Přesto se do Parlamentu dostala jen jediná žena. Trojka na kandidátce ANO Jana Pastuchová.

Reakce KNL na povolební prohlášení poslance Bláhy

Liberecký kraj – Přinášíme reakci Krajské nemocnice Liberec na povolební prohlášení poslance Jiřího Bláhy (ANO).

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT