Kliknutím zvětšítePřesto už následující generace kouzlo Máje Karla Hynka Máchy, jenž svůj opus magnum napsal v pouhých pětadvaceti letech, uchvátilo. Od prvního vydání Máje letos uplynulo 180 let.
Básnická sbírka vyšla tiskem poprvé 23. dubna 1836. Mladý básník a právnický koncipient Karel Ignác Mácha, jenž německé Ignác raději vyměnil za české Hynek, ji vydal vlastním nákladem. V lyricko-epické skladbě zachytil skutečný příběh otcovraždy, k níž došlo v roce 1774 u Dubé nedaleko Doks.
Objevený předobraz
Předobraz Viléma, Ignác Šiffner, zabil svého otce, který mu bránil ve vztahu s jistou Rozinou Trauslinovou z Dubé. Jméno Jarmilina předobrazu se podařilo zjistit teprve nedávno ze smolné knihy objevené v jednom pražském antikvariátu, nyní je ve fondech Státního okresního archivu Mladá Boleslav.
K činu došlo na poli nedaleko sochy sv. Prokopa. Mladý Šiffner se zezadu přiblížil ke svému pracujícímu otci a ubil jej několika ranami holí do hlavy. Přestože Mácha příběh rozpracoval a dobarvil, hlavní obrysy zachoval, Viléma i Šiffnera čekal nejvyšší trest.
A jak vnímají Máj naši současníci? Některých jsme se zeptali.
Renata Mauserová, ředitelka MKS Doksy
Cestu k Máchovu Máji jsem hledala poměrně dlouho. Prošla jsem školní výukou, kde jsem Máchu vnímala jako jednoho z českých romantiků, jen trošku podivnějšího. První čtení Máje, které bylo ve škole povinné, mě neohromilo, neobvyklý jazyk, ponuré téma. A navíc ještě ty školní rozbory, co tím chtěl básník říci. Často mě napadá, že možná vůbec nic, anebo něco úplně jiného, než co my mu dnes přisuzujeme.
A pak přišlo období, kdy jsem se doslova do poezie zamilovala. Hledala jsem v ní vyjádření svých pocitů, které jsem neuměla pojmenovat, rozporů mezi tím, co musím a co chci, pocitů jinakosti či naopak souznění. Opět jsem vzala do ruky Máj a byla jsem doslova vtažena do jeho atmosféry, do temných zákoutí lidské duše, pohlcena zvukomalebností verše, měla jsem před očima úžasně barevný obraz krajiny pod Bezdězem, kterou tak důvěrně znám, krajiny, jež mne stále vtahuje do svých malebných míst i ponurých zákoutí.
Stejně tak ke mně promlouvá básníkova mnohdy temná nevyzpytatelná duše. A nejvíce prostřednictvím Máje. Nosím tu báseň v sobě, a když mi je hodně dobře a mysl se mi chce radostí rozletět do daleka, beru si s sebou bělavé páry plynoucí po modrém blankytu. A mám-li splín, opět je tu Máj, neboť mé smutky jsou jen kapičkou smutků básníkových.
Osobní zážitek s Májem? Asi nejkurióznější je ten, když vyšlapu na kole pořádný kopec (třeba Čerťák nad Harrachovem) a na vrchu si začnu recitovat Máj kochajíc se výhledy do krajiny. Pak si moji spolucestující lehce poťukávají na čelo. Ale kdo mi porozumí? Jen Karel Hynek Mácha by určitě souzněl se mnou.
Jiří Bartoš Šturc, muzikolog, Kosmonosy
Karel Hrnek Máchal jak jsme špásovali na střední. Dnes už vím, že Máchu „žeru". Pan redaktor jako by to tušil, že se dotázal právě mě. Mé máchomilství má však svůj vývoj. Na počátku byla školní informace, že miloval hrady a zvláště Bezděz, že se po něm jmenuje jezero a že jako snad každý romantický básník zemřel mlád.
Střední škola informace rozšířila o to, že kromě Bezdězu miloval i ženy (a o té své si „osobitě" tvořil poznámky do deníku), a že to jezero je vlastně rybník, založený císařem Karlem. Středoškolský věk je ovšem také časem zrání osobnosti, kdy se nebouří jen hormony, ale ustavuje se nový člověk. Zranitelná duše takového tvora ve výrobě, aby mohla sama sebe najít, bývá v ten čas rozpolcena a hleďme, v tu chvíli právě Mácha může vystoupit živě a naléhavě z učebnic, tak jako tomu bylo v mém případě.
Úlohu tu sehrála, stejně jako u obdivovaného básníka, neutuchající obliba „courání se" po kraji s přáteli. S konkrétními místy zůstávají spojeny vzpomínky, sladké a hořké pocity z nich, které jsou intenzivní, přesto nedovedeme nalézat slova k jejich popsání. Karel Hynek je také těžce hledal, ale šel do toho, svorně se svou povahou, po hlavě. Z charakteru kraje vytvořil fantastické nehmotné kulisy, do kterých si každý sám dosazujeme vlastní dramata i herce a sami v nich hrajeme hlavní roli. Stále intenzivněji tím vnímáme, že svět není „od kdy do kdy a kolik za to", ale že „za horami vycházejí slunce vzdálených světů".
Osobně tyto máchovské světy nejintenzivněji vnímám v podvečery krásně prožitých dnů, kdy hezké trvá, ale již pozvolna končí a člověku je smutno i hezky řečeno hrabalovsky „krasosmutní". Takové stavy nás učí vážit si dobrých věcí i jeden druhého, neuvažovat přízemně, zachovávat si, či nově nalézat pokoru… Ve světě, který nám tvrdí, že malicherné věci jsou zásadní, zatímco ty osudové mnohdy nevnímáme, je romantický básník „bílou plachtou, jež se míhá na hladině" a přináší naději. To není málo.
Libuše Mikulecká, pedagožka, Mladějov
Máchův Máj pro mě znamená vůni jara. Rozkvetlé stromy, svěží vítr, který kolem mě vál, když jsem chodila číst knihy do lesa. Čas, kdy jsem nečetla poezii pro to, že bych v ní něco hledala, ale pro to, abych s ní byla a nechala se jejím prostřednictvím přenést někam do jiných světů.
Krásu slova, jeho zvukomalebnost, hloubku myšlenky a archetypálního příběhu tohoto díla, kterého si vážím, jsem si uvědomovala až později. To se dnes snažím předat i studentům, pro které je mnohdy tato skladba neuchopitelná. Ale útlá knížečka Máj pro mě bude navždy znamenat symbol tajemna, volnosti, svobodomyslnosti a především nepopsatelné krásy z té mlhavé představy, že vidím Máchův plášť se mihnout mezi stromy kousek ode mě… A tak ležím na zádech v trávě a šeptám si do nebe verše.
13
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
