„Ale oni se tu češtinu také naučí, jen se nebojte. Výslovnostně je náš jazyk naopak pro Araby velice vstřícný. Takže - oni přijdou, věřte mi!“
Chybělo už jen, aby při kombinaci svých vědomostí, osobních zkušeností a nadhledu reagovala Pavla Jazairiová, novinářka, spisovatelka, cestovatelka, ale především odbornice na problematiku blízkého východu takřka familiérně, neboli – během komunikace s posluchači – volila při jejich oslovení termín drahoušku, jako když matka konejší vystrašené dítě.

Právě v takové atmosféře se odvíjela její beseda pod názvem Arabský svět a my aneb máme se bát islámu?, která v první polovině dubna proběhla v knihkupectví U Fryče. Nebyli to ale rozhodně diskutující, na které Pavla Jazairiová občas zahlížela s despektem. Tímto způsobem si spíše, a ve většině případů to bylo zcela na místě, dovolila glosovat jejich strach a někdy snad i jistou míru pokrytectví. Neboť zvolené téma se v rámci společenských poměrů a rizik výhledově jevilo řadě diskutujících možná ještě daleko ožehavějším, než současné politické rozbroje na regionální i celostátní rovině.

Otázky plné bázně a pochybností

Odpovědí zmíněnou v úvodu reagovala špičková domácí publicistka na postřeh jedné z dam v auditoriu knihkupectví, s nímž mladá žena na základě poznatků z pobytu v Belgii jakoby i sama sebe chtěla přesvědčit, že arabská invaze do Evropy nás může minout. A to třeba i z toho důvodu, že možní přistěhovalci muslimského vyznání si s českým jazykem neporadí tak jako třeba již s částečně osvojenou angličtinou, němčinou nebo v tomto případě s francouzštinou.

Jednalo se však o reakci, z níž Pavla Jazairová, podobně jako v případě mnoha ostatních posluchačů v sále, vycítila místo rozvahy a snahy podívat se na problém hlouběji ponejvíce bázeň z problému, který by za nás měli řešit jiní. A především pak na úkor prostých Arabů, kteří se od nás přitom zase tolik neliší.

Už od počátku proto zvolila pro besedu v Liberci odlišný model, než tomu bylo v předcházejících případech. Tehdy převážně hovořila jen ona, což ale mělo za následek, že na otázky posluchačů se už příliš nedostalo a v důsledku toho, jak sama přiznala, občas zažila i několik hádek mezi diskutujícími, kteří si snažili pro sebe uzmout poslední z minut besedy. V Liberci už tomu bylo jinak a rozproudila se živá diskuse, kterou Pavla Jazairiová zdatně moderovala i přes zřejmý handicap nachlazení.

S hlavou v písku by to bylo lepší?

Aktuálně se probírala současná revoluční nálada v řadě arabských zemí blízké Asie a severní Afriky. „Většina protestujících jsou mladí lidé, kteří chtějí napodobit a získat to, co vidí ve vyspělých zemích. Bojují za svobodu myšlení, cestování, práci – najdeme zde paralelu s revolučním Československem. Pochopitelně, ale pokud v nějaké zemi vládl desítky let tyran, nemůžeme předpokládat, že přechod k systému s demokratickými prvky bude v takovém případě právě jednoduchý,“ uvedla Pavla Jazairiová.

Z publika v ten okamžik přitom padlo několik mnohovýznamových dotazů, zda takový vývoj nezneužijí fanatické náboženské skupiny, potažmo, zda osoba diktátora s tichou podporou Západu není vlastně pro uchování stability v bouřících se zemí a v souvislosti s tím i pro riziko exodu islamistů do Evropy daleko vhodnější kompromis.

„No jo, jestli by to pro nás nebylo lepší, že?“ Zatímco v odpověď se Pavla Jazairová až rozšafně zhoupla, následným symbolickým povzdechnutím nemohla dát lépe najevo, že takovýto alibismus s hlavou hluboko zabořenou do arabského písku rozhodně nesdílí. Svůj následný postoj proto přednesla velmi konkrétně a razantně:

„Lidská práva jsou nedělitelná. Tohle je věc opravdu jen čistě obyvatel zemí, kterých se to týká. Vojenskou pomoc libyjským povstalcům osobně schvaluji, protože Kadáfího vláda tuto zemi ničí lidsky i politicky, ale rovněž tak doufám, že ropné společnosti, které mají v těchto zemích svoje spády, tuto situaci a následný vývoj neustojí.“

Chci být terorista a nebo policajt

Těmito slovy novinářka vědomě narazila na problém chudoby, s nímž je právě na území Afriky či Asie spjata řada současných sociálních i politických problémů. A ty jdou ve většině případů na vrub právě mocenským i ekonomickým zájmům vyspělého světa. Tento střet kultur je právě tím, za co v současnosti zejména Evropa sklízí svoje plody obav.

V tomto kontextu uvedla i jednu z osobních zkušenosti z Indie v průběhu jedné ze svých cest po Asii. „Při putování k jednomu z klášterů jsme byli konfrontováni s úhlednou a bílým pískem vysypanou cestičkou pro turisty, a neskutečně zuboženým okolím plným odpadků a nepořádku vyhrazeném místním obyvatelům. Když jsme sešli z té stezky vyhrazené cizincům, setkali jsme se s velmi zanedbaným mladým hochem, který nám na otázku, čím by chtěl v životě být, bez váhání uvedl - terorista, a když to nevyjde tak alespoň policajt.

Na tomto základě si lehce učiníte okamžitý, nicméně jen povrchní, pohled na celý problém. Je třeba si ale uvědomit, že i lidé v těchto zemích chtějí mít práci, rodinu a bydlení. A nedokážou si připustit, že by už v tak nízkém věku neměli do konce svého života naději na žádnou perspektivu. A tak, když nevidí jiné východisko, jsou ochotni si nechat do hlavy nalít cokoliv, protože jinou cestu ke štěstí než prostřednictvím moci prostě neznají. A tuhle sílu moci jsme jim bohužel zprostředkovali v praxi i my.“

Libanon i Palestina je hnusná hra

Právě nad politickou manipulací dotýkající se některých regionů v oblasti Blízkého východu ze strany silnějších mocností netajila Pavla Jazairiová svoje pohrdání. Během besedy se tak dotkla i dnes a ve skutečnosti možná záměrně opomíjené situace v oblasti Palestiny a kdysi klenotu blízkovýchodního pobřeží Libanonu.

„Mír v této oblasti nebude, dokud se nevyřeší palestinská otázka, která ve skutečnosti sloužila a dosud slouží k odvrácení pozornosti od vážnějších věcí. Tady mi nikdo nebude nic povídat, mnohokrát jsem tam byla a dobře to viděla. Proto soudím, že to všechno, co se tam dělo a dodnes odehrává, je nejenom veliká tragédie, ale především hnusná politická hra. Někdy to až působí, jako kdyby izraelský Mossad a islamistický Hamás byli domluveni.

Je s podivem, jak často příslušnici Hamásu proklamují, že by se Izrael měl vymazat z mapy, ale ještě častěji s ním přistupují na dohody. Právě v důsledku toho jsou dnes Palestinci nejenom bez vlastní země, ale v podstatě považováni za spodinu, jakousi druhou kategorii v této oblasti, která má možná ještě horší postavení než Rómové v Čechách,“ znepokojeně uvedla novinářka.

Útěk přednější vlastního života

Evropu halí strach z přistěhovalectví. Jak Pavla Jazairová podotýká, za současných politických, ale v neposlední řadě společenských poměrů s tím příliš dělat nelze. Uprchlíci totiž neberou zřetel na to, že je někdo nechce, nepřijme nebo vrátí zpět. Jejich existenční motivace přesahuje chápaní běžného Středoevropana, který nemá ani ponětí, jak a v čem tito lidé žijí, a co jsou ochotni učinit pro to, aby svému údělu unikli.

„Skupina Nigerijců se v Dakaru nalodí na loď. Uprostřed plavby je někdo objeví nebo přepadne a nahází do moře. Vědí dobře, jaká rizika podstupují, ale přesto nasazují i svůj vlastní život, aby se dostali kamkoliv.“ Současně se směje představě luxusních ghett, v nichž bílí podle některých předpovědí mohou v budoucnu žít, aby se separovali od takzvaně nepřizpůsobivých osob či přistěhovalců:

„Ano, je fajn, že nás takhle občas masírují. Tím tomu nepochybně hodně prospějí a celou situaci určitě vyřeší. Ale tak pravda, co s tím jiného, když už jsme si je sem natahali. Oni práci doma neseženou a nám se pracovat přece zase tak moc nechce,“ dodává sarkasticky, aniž by si odpustila poznámku v podobném duchu cílenou na svou sousedku: „Ta rovněž často propadá panice a lomí rukama nad strašným islámem, jež hrozí Česku…“

Ukamenována nebo otrokyní v Evropě Vyberte si, dámy!

Z publika se však ozývá řada poznámek a pochybností nad odlišností kultury, jejíž některé zavedené či dokonce nedotknutelné zvyklosti přece nelze v takzvaně civilizované společnosti akceptovat. Tématem jsou zejména ženy a islám. Jedna z posluchaček kritizuje postavení žen pod islámským právem šaría, které umožňuje ženy brutálně trestat či skupinově znásilňovat za snahu se osamostatnit či za morální prohřešky, které jsou však v západní společnosti naopak normou.

„A u nás se to neděje?“ naklání významně hlavu ke straně Pavla Jazairiová. „Možná ne, protože v Evropě se jenom ženy zavírají na desítky let do sklepů jako sexuální otrokyně nebo zneužívají při natáčení pornografie a obchodu s prostitucí,“ reaguje aniž by hnula brvou, když současně uvádí i burcující příklady z nedávné doby, v nichž ženy v samém srdci demokracie sousedního Rakouska uvrhla do neméně skandálního ponížení pro změnu hrubá přízemnost a nevšímavost až lhostejnost „vyspělé“ společnosti.

„Ano, sama jsem zažila, když jsem se chtěla vykoupat při jedné ze svých cest po Arábii v bazénu, ale nemohla ani pomyslet na to, že bych se svlékla do plavek. Tehdy jsem zuřila. Ale některé islámské zvyklosti mají i mnoho kladných stránek. Spousta arabských žen si cení toho, že nemusí nakupovat, pohybovat se v davu a muž za ně všechno vyřídí. Opravdu mají pocit, že je před okolním světem neskrývá, ale chrání. Také šátek pro ně není břemenem, ale symbolem ctnosti, za který se nestydí ani povinně neschovávají.“

Náš společný problém – radikální postoj a názory

V tomto ohledu se Pavla Jazairiová snaží co nejsrozumitelněji vyjádřit hlavní podstatu celé debaty stojící ať již na skutečném či jen pomyslném strachu diskutujících. A tak se ještě jednou trpělivě vrací na samý začátek až polopatickým způsobem: „Problémem, o němž hovoříme a z něhož mají lidé na obou březích – tedy jak my, tak v arabských zemích - strach, je radikální islám. Ten je samozřejmě hrubě nesympatický i mně, stejně jako všechno ostatní, co je radikální, ale před čímž zdaleka není dosud uchráněna ani naše západní kultura.

Ano, je smutné, pokud třeba v Pakistánu jsou ještě nezletilé dívky svými rodinami provdávány či prodávány mužům, kteří by mohli být jejich dědečky. Na druhou stranu, i v této nábožensky velmi vyhraněné zemi, jsem potkala řadu velice bezvadných, statečných a chytrých fajn holek, které studují, pracují a dbají na to, že si svého partnera vyberou sami. A těch začíná být navíc většina!“ zdůrazňuje.

K dobru navíc dává odlehčený, avšak dostatečně trefný příklad, v němž si lehce škodolibě, ale jinak v dobrém, bere na mušku svého novinářského kolegu, zahraničního zpravodaje Martina Dorazima.

„Víte, je to slušný hodný hoch, ale kolikrát jsme si už říkali, že mu snad najdeme nějakou nevěstu, protože sám se ne a ne k tomu rozhoupat. A pak si při jedné ze svých cest přivezl do Prahy děvče studující právo šaría. A co se nestalo? Záhy shodila šátek, začala pít pivo, mít vlastní názory. Ukázalo se, že je zatraceně chytrá a pracovitá, založila si dokonce vlastní školu. Jenže, když jsem to pozorovala, měla jsem takový pocit, že právě tohle dost vadí i mnoha českým mužům…“

V závěru tak už jen vpravdě nenápadný, ale velmi zdařilý večer zakončila Pavla Jazairiová v atmosféře, která většinu posluchačů strachu před islámem asi nezbavila, ale ti vnímavější si díky jejímu poutavému vyprávění mohli potvrdit mnohé z toho, co v masmédiích často na plná ústa nezazní. Jinými slovy, že strach z islámsky orientovaných zemí můžeme mít ponejvíce v případě, pokud budeme do jejich záležitostí zasahovat na jejich území a v tom horším případě silou. A v takovém případě se následkům, které za to sklidíme nemůžeme opravdu divit, ať už budou jakékoliv.