Mé velké lásky? Ema Destinnová i Bohumil Hrabal

Poklady ze starých skříní. Tak se jmenuje výstava v Muzeu města Ústí, na níž výtvarnice Iva Hüttnerová až do 12. ledna 2014 představuje staré pěkné předměty z časů před 100 lety. Věcí, které vyrobily šikovné ruce našich babiček a prababiček pro radost i běžný život… O nich, o jejích Vánocích z dětských let i dnes a o divadle, ale také o roli bezdomovkyně v TV seriálu Ordinace v růžové zahradě jsme si povídali…

Je radost pochlubit se na výstavě v muzeu v Ústí předměty z vlastnictví Emy Destinnové?
Ema Destinnová je má velká láska lidsky i umělecky. Těší mě, že některé její předměty mám, třeba ručně psané pohledy či její šálu. Dostala jsem ji od jedné báječné staré paní, pochází z aukce z pozůstalosti slavné české pěvkyně. Všech těchto věcí si velmi vážím.

Slečny od počítačů

Můžete říci „Jsem sběratelka takových předmětů"?
Nejsem fanatická sběratelka ničeho. Jen obdivuji zručnost našich předků v případě věcí nenahraditelných proto, že je dělali rukama. Tak už to dnes bohužel ženy neumí. Tato disciplína, ruční práce, se z našich životů vytrácí. Slečny dnes jen sedí u počítače či hrají nejrůznější sportovní hry. Ale aby seděly doma a vyšívaly, nebo háčkovaly třeba ubrus, to už neexistuje.
A protože tyto věci budou čím dál vzácnější, jsem ráda, že se mi podařilo získat alespoň některé krásné předměty, které tu zbyly a neztratily ani po sto letech na kráse. Těší mě, že se mi je daří zachovat.

Jak s tím souvisí spisovatel Bohumil Hrabal?
Bohumil Hrabal je, jako Ema Destinnová, má oblíbená osobnost, nejoblíbenější spisovatel. Má nejslavnější role na divadle byla strýc Pepin z Hrabalových Postřižin, k Hrabalovi mám zkrátka velký vztah. Vše, co kdy u nás vyšlo, najdete v mojí knihovně.

Znala jste se s Bohumilem Hrabalem také osobně?
To ne. Ale točila jsem o něm v České televizi půlhodinový medailonek. Díky tomu jsem se setkala s jeho švagrovou, a ta mi věnovala věci, které mu patřily. Mít třeba dětskou botičku Bohumila Hrabala, to je úžasné! Mám z ní opravdu velkou radost.

Šlo to ruku v ruce

Byly dříve vaše naivní obrazy či sbírka krásných věcí?
Ono to šlo tak nějak ruku v ruce. Já vždy malovala, ale intenzivně malovat jsem začala až když jsem byla v jiném stavu, před 41 lety. Sbírat věci jsem začala, když jsem začala bydlet sama a zařizovala si byt.
Dostala jsem ho po babičce se vším, co v něm zbylo a bylo mi líto ty věci vyhodit. Nechala jsem si je a začala další přidávat. Když lidé viděli, v jakém stylu mám byt zařízený, začali mi další věci nosit…

Využijete tyto staré kousky i na Vánoce? Zdobíte si jimi byt?
Ano, vždy o Vánocích prostírám sváteční ubrus. Spotřebuji jich několik, protože nechci, aby byli mí blízcí opatrní jen kvůli tomu, že vlastním tak vzácné ubrusy. Mám tři vnuky, takže ubrus získá vždy nějakou tu skvrnu.
Vyndávám tyto ubrusy a krásně vyšívané či háčkované záclonky do kuchyňky. Mám nádherné vyšívané ubrousky, ty používám jen na Štědrý den… A samozřejmě mám pořád na stole staré svícny, které ráda používám, a staré nádobí, staré skleničky. Ty vyndávám ke štědrovečerní večeři, jsou nádherné. I běžně používáme staré skleničky, ale když jsou Vánoce, pijeme z těch nejkrásnějších. Jen jednou do roka…

Vánoce mých panenek

Vybaví se vám dost raná vzpomínka na vaše dětské Vánoce?
Moje babička měla v souvislosti s Vánocemi takový rituál. Všem mým panenkám vyprala a nažehlila šatečky a posadila je ke stromečku. To byla součást jejího Štědrého dne, na to si vždy vzpomenu.

A vy jste jim dávala dárky?
(smích) Ne, to jsme tedy nedělala.

Nedávno jsem četl pozvánku na hru Domácí štěstí, kde hrajete Vilemínu Gruntorádovou, ráznou dámu, čistící šmouhy slivovicí a snažící se dát dohromady „pokažené" manželství páru Michaely Dolinové a Davida Suchařípy. Je velký rozdíl mezi paní Vilemínou a vaší seriálovou paní Lepařovou, bezdomovkyní z Ordinace v růžové zahradě?
(smích) Paní Vilemína je žena neznámého původu, hospodyně, která se doma nudí. Muž ji drží zkrátka, tak si chce zpestřit život tím, že chodí uklízet do domácností.
Paní Lepařová ne vlastní vinou skončila jako bezdomovkyně, ale vypracovala se z bezdomovství na hospodyni u primáře Suchého. Její příběh je dramatičtější. Známe její minulost, tu Vilemíninu ne. Je spíš veselá, jednoznačná, kdežto Lepařová je dobře napsaná figura citlivé ženské. Její osud ukazuje, jak těžko se člověk vyhrabává ze dna a jak je snadné se dostat zpět.

Bezdomovci se asi dnes těžko dostávají k televizi. Přesto: Dáváte jim svou rolí naději?
Kdyby se to podařilo, byla bych šťastná. Ale nevím, jestli i bezdomovci tráví večery u televize. Ačkoli jednou jsme o tom točili, chodili na ni do hospody. Tak to asi možné je.
Bylo by to krásné, kdybych jim ukázala, že mají naději. Tedy, budou-li mít štěstí a sami se o to i přičiní.

Kamarádi z Ordinace

Je to pro vás seriál až osudový?
Nevím, jestli právě osudovým. Ale v každém případě jsem za tuto příležitost a za roli velmi vděčná. Přišla v těch pravých letech, ve správnou chvíli. A teď už s „Lepařkou" trávím třetí rok. Mám ji ráda, vždycky se na natáčení těším. Těším se i na svoje kolegy, kolem mě se v Ordinaci sešla parta bezvadných lidí. Honza Čenský, Dana Morávková, Zlata Adamovská, to všechno jsou mí přátelé, kterých si neobyčejně vážím. Pracuji s nimi z duše ráda.

Je to i z Ordinace cítit. Ale zpět k výstavě a sbírání. Rady babiček, toto jejich umění, pomalu zaniká. Cítíte to stejně?
Ano. Ale občas jsou období, kdy se jejich nápady a umění vrací do módy. Sama rady našich babiček sbírám řadu let, mám už dvě knížky rad, které jsem nasbírala a sepsala. Jmenují se „Domácí štěstí" a „Za domácím štěstím".
Um našich předků, i čištění skvrn, zaniká kvůli chemickým prostředkům, které jsou dnes snadno dostupné. Každý radši sáhne po Savu či něčem takovém, než aby to zkusil citronem, octem nebo něčím jiným ze své kuchyně. A přitom výsledek je často stejný, ale tradiční metody jsou ekologičtější, než je chemie. Navíc je to zábavnější i nesrovnatelně levnější způsob úklidu.

Ať si poradí samy

V nich radíte, podobně jako paní Vilemína v Justově divadelní hře, i mladým se vztahy? Nebo v tom si už musí poradit sami?
(smích) S tím v knížkách neradím. V tom už si páry opravdu musí poradit samy.