Nadšená je z natáčení s režisérem Menzelem Anna Klamo, pěvkyně ústeckého divadla. „S filmem Donšajni jsme strávili krásné léto," ohlíží se.

Ona je vůbec radost povídat si o kvalitním filmu a literatuře s tím, kdo tomu rozumí. Jana Semelková ten případ je. Letos její nakladatelství vydalo úžasné knížky českých autorů, debut Olivera Buriana„Povídky toaletní"a„Mrkev pro vězně", povídky Moniky Petrlové. Oba svěží tituly vřele doporučuji.

Tlusté knihy můžu

Velké tlusté knihy čtenáře většinou odradí. Co vás ke čtení přesvědčilo, známá osobnost?
Jana Semelková: Mám ráda „tlusté" knihy, protože mi déle vydrží. Jako redaktorka zase vítám ty „tenčí" znamenají, že nemohu „nadělat tolik chyb", i když… Nicméně tato kniha by mne neodradila, ani kdyby tomu tak nebylo. Už její název Rozmarná léta mne oslovil. Pana režiséra mám ráda, líbí se mi jeho filmy i jeho postoje, takže jsem chtěla znát, jak vzpomíná na doby minulé. Věřila jsem i doporučení známých. Na Menzelovy vzpomínky jsme čekali dlouho, pan autor si vychutnal opravdu každý okamžik svého života, s patřičnou chutí a nadhledem. To čekání stálo opravdu za to!

Čtenáře ovlivní i obálka. Na mě dýchá něčím dávným i dneškem.
Autor obálky opravdu volil dobře, zkušeně spojil černobílé fotografie z dob začátků pana režiséra s barevným současným portrétem. To opravdu zdařile evokuje života běh a o tom celá kniha je. Opravdu jedinečná volba, včetně typografie.

Jak si vybíráte knihy? Máte zkušenost i se Slovartem?
Často si vybírám podle nakladatele a je pravdou, že Slovart patří k nakladatelstvím, kde knihy „nešidí"! Ale nakladatel u mne vítězí tam, kde neznám autora. Je-li mi autor blízký, nehledím na to, kdo knihu vydal.
V tomto případě se vše propojilo kvalitní autor, u kterého jsem mnohé očekávala, kvalitní nakladatel. Co víc si může čtenář přát!?

Slibovala jste si od těch vzpomínek i „poodhalení roušky"? Bylo něco z jeho života, co jste tušila, a kniha vám to potvrdila?
Nečekala jsem žádná poodhalení. Nejsem hltačkou „zaručených zpráv", očekávala jsem vzpomínání moudrého pána na doby minulé. Mou představu Jiří Menzel nezklamal. Z knihy vyzařuje pohoda, laskavost, někdy mi připadá, že až sám sebe upozaďuje. Tvrdí, že k řadě profesních možností mu pomohla paní Štěstěna a jemu se podařilo ji nezklamat. Takový přístup ke vzpomínkám se mi opravdu líbí. Vzpomíná na lidi, které potkal a které měl rád, k tomu ošklivému se nedostal, či to jen zmínil…

O Menzelovi se traduje, že mu jeho studenti vyčítali, že natočil mizernou krimi komedii Čokoládoví čmuchalové. A on je vzal k oknu, ukázal na ulici, kde stál vůz zahraniční značky, a řekl: „Tohle jsou Čokoládoví čmuchalové". Věříte té historce?
O tom se nezmiňuje. Ale o různých výčitkách, v minulosti i současnosti, řeč je. Třeba o filmu Kdo hledá zlaté dno ze stavby přehrady. Je o mladém klukovi, který se vrací z vojny a dá přednost práci, kde se nekrade… Zda věřím té historce? Proč ne? Věřila bych jí i před přečtením knihy.

Popsal padesát let

Proč kniha není až do dnes?
To je jejím objemem. Jiří Menzel se pustil do svých „pamětí" opravdu podrobně. Vkládá vsuvky o zajímavých lidech, takže se před vámi odvíjí nejen jeho život, ale poznáte spoustu dalších zajímavých osobností „jeho očima". Rozhodl se popsat padesát let svého života.

Je to hodně událostí?
Ano. Událo se toho v jeho životě tolik, že by další řádky asi byly trochu navíc. V této knize trefně pojmenované Rozmarná léta je tedy půlstoletí. S následným čtvrtstoletím nás prý seznámí ve svazku příštím…

Čeká nás tedy i pokračování?
Ano. Věřím, že pan režisér už na pokračování pracuje.

Na stránkách věnovaných filmu Rozmarné léto je i snímek Jany Preissové, a u něj popisek: „Janička, tehdy ještě Drchalová, se mi moc líbila. Jenomže trvala, husa, na tom, že musí mít pod trikotem podprsenku…" Jak to vnímáte jako žena? Říkají tato slova o Menzelovi a jeho vztahu k herečkám vše, či hodně?
V tom popisku o huse nic nestojí opravdu ne! (ale později ji i sama Jana Semelková objevila poznámka autora)
Jak to vnímám? Vlastně mi to nevadí. Pánové se o ženské vnady zajímají a pokud tyto „drží", proč by měly být poutány do nějakých pout. Rozumím tomu, že „bez" se líbí víc. Takže mne to nepohoršuje.

Přepadla vás někdy při čtení nostalgie? Vzpomínka na svůj první film Menzela v malém „venkovském kině"… třeba.
Ano, trochu ano. Ale to je dáno tím, že tehdy jsem byla mladá a brala svět hopem. No a dneska nad tím dumám, zda jsem něco nepřehoupla moc zprudka. Třeba Rozmarné léto jsem viděla v letním kině na Karlštejně a to jsem tam byla poprvé. Takže skvělý film v historických kulisách, to byly dva podněty v jednom.

Mě v knize Rozmarná léta přepadla nostalgie při čtení o Semaforu, o hře Jonáš a tingl-tangl. „Většina lidí v téhle zemi neměla v lásce systém, který jim byl vnucován, a většina byla vždycky nějak potěšena, když si z něj někdo dělal šoufky. Jako když vás svrbí záda a někdo vás podrbe," četl jsem v ní. Napadlo mě, že při natáčení skvělých filmů podle Bohumila Hrabala sám Menzel „nasákl hrabalovštinou" a při jeho psaní je ta poetika ku prospěchu věci. Souhlasíte?
Jednoznačně! Vždyť stále opakuji je to laskavé čtení! I když občas smutné.

„Soudruh Vorlíček"

Víte, že měl Jiří Menzel původně točit Tři oříšky pro Popelku, ale „soudruh Vorlíček" byl pro partnery z německé DEFY „důvěryhodnější"? Že klidně vše mohlo být jinak, než je?
Tak tohle jsem nevěděla. Ostatně ony ty zákulisní boje byly pěkně tvrdé, jak je vidět. A někdy velmi nefér.

A ještě nakonec: Jako režisér Jiří Menzel byl u minulého režimu v nemilosti, tedy jistě z knihy občas čiší i nějaká jeho hořkost. Kdy třeba a proč?
Samozřejmě ta hořkost tam je. Patří tam. V nemilosti byl za Skřivánky na niti. Hlavně proto, že uměl. A ti co neumí si svá místa hlídají, spojují se a likvidují ty, co umí. Tak to bylo, tak to je a bude. Hlavně mne oslovilo, byť s příchutí hořkou, jeho volání po profesionalitě. Lituje, že dnes se tvoří „z jedné vody šup na plot".
To sama pociťuji v práci literárních redaktorů. Stali se z nich buď produkt manažeři nebo nájemní „čtenáři" podle toho vypadá redakce. A protože ve filmové produkci to je asi podobné, alespoň tak jsem to ze slov pana režiséra vyčetla, i zde se jede stylem „z jedný vody šup na plot". A ono je to pak bohužel mnohdy a mnohde vidět.