Kliknutím zvětšíteJe autorem několika pořadů GEN a spousty videoklipů Pražského výběru. Takže by teoreticky nemusel mít před uvedením svého nového filmu trému. „Byl jsem samozřejmě nervózní, jestli se to bude lidem líbit, to je logické, protože jsem mohl dostat za uši ve všech možných směrech. To se rozhodně nestalo v případě premiérového publika. Tam měli všichni jenom pozitivní reakce, vlastně jsem nenarazil ani na jednu negativní. Můj druhý pocit, který jsem si odbyl už před časem, byla obava, jestli se to bude líbit klukům z kapely. Aby někdo neměl pocit, že je ve filmu málo a tak dále. To také dopadlo dobře, takže celkově mám radost, říká Michael Kocáb.
Co vám dalo při přípravě filmu nejvíc zabrat?
Nejkomplikovanější byla synchronizace natočeného materiálu. Měli jsme 35 kamer a jenom Česká televize měla kamery s nepřetržitým záznamem, který se pak dal nasadit podle časového kódu. Ostatní kameramani kamery vypínali, chodili na záchod, kouřit a podobně. Představte si, že máte tři hodiny materiálu, který musíte umístit na časovou osu. Nakonec jsem to synchronizoval takzvaně rusky, tedy na divoko, podle toho, co se při koncertu odehrávalo na obrazovce za námi. To byla nejtěžší práce. Potom mi zabral asi tisíc hodin střih, což bylo sice náročné, ale mě to tak ani nepřipadalo, protože miluju montáž hudby a obrazu¨. Mimochodem už stříhám druhý díl Symphony Bizarre. Pak přišla část barvení, což znamenalo načíst si manuály a seznámit se s úplně novým světem. A nakonec takzvaný upscaling, při kterém se přepočítá obraz do vyššího rozlišení, zbaví šumu a zaostří. Bylo to hodně technických věcí, ale ty mě bavily.
Symphony Bizarre dokumentuje velký koncert Pražského výběru v roce 2017. V O2 Aréně si s vámi tenkrát zahrála spousta hvězdných hostů.
To byla další velká práce. Já jsem ten koncert organizoval a produkoval s Alešem Nejedlem, tehdejším manažerem Pražského výběru. Věděli jsme, že můžeme prodělat obrovské peníze, protože v okamžiku, kdy spustíte PR takhle velkého koncertu, ať přijdou lidi, nebo nepřijdou, finance odtečou. Se samotnými hosty mi pomohl Jan Hasenöhrl, šéf Českého národního symfonického orchestru. On oslovil amerického dirigenta Stevena Mercuria, který to k mému velkému překvapení přijal a všechny naše písničky zaranžoval pro symfonický orchestr. Měli jsme i výborné zvukaře, kromě Milana Cimfeho to byl i italský zvukař Ennia Morriconeho.
Mezi hosty byl alespoň na projekčním plátně i Miloš Kopecký. Proč právě on a jeho píseň Mackie Messer?
Protože mám tu píseň i interpretaci Kopeckého hrozně rád. Koncert byl postavený tak, že v první polovině se v bílém představili jednotliví členové Pražského výběru, každý tam měl svou písničku, a až v druhé půlce jsme hráli dohromady. A vyvrcholení první části byl právě Mackie Messer, kterého jsme si zazpívali všichni. Chtěl jsem tam mít nějaký odlehčující moment. Další písničku, která nebyla od nás, si zazpíval Ondřej Soukup, který si pozval operní pěvkyni Gabrielu Beňačkovou. To tu v naší historii ještě nebylo. A paní Beňačková si navíc v písničce Pražákům těm je tu hej zazpívala sólo místo kytary Michala Pavlíčka.
Při koncertech Pražského výběru se ze seriózního a přemýšlivého Michaela Kocába stává šoumen. Je to spontánní proměna, nebo předem daná role?
To je moje celoživotní bipolarita (smích). Ty dvě polohy střídám od začátku, co vystupuju s Pražským výběrem. Pocházím z disidentské rodiny, čímž je dán můj enormní zájem o politiku. Jsem typický hommo politicus, který když večer nemá co dělat, kouká na jednání poslanecké sněmovny. Vždycky si chci pustit nějaký film a skončím u jednání v parlamentu.
Takhle to mám už od sametové revoluce a odchodu sovětských vojsk, ovšem o politiku jsem se zajímal i předtím. Ale abych se vrátil k otázce. V obou rolích jsem se naučil manévrovat a dneska mi to nedělá sebemenší problém. Dokonce, když jsem byl ministrem pro lidská práva a podařilo se mi prosadit antidiskriminační zákon, přímo ve vládní jednačce jsem pustil základ Pražáků a začal jsem do něj zpívat. Ostatní ministři, včetně premiéra, na mne udiveně koukali… A někteří se i přidali.
Nedávno jste s Výběrem odehráli koncert ve vyprodaném Lucerna Music Baru, kde jste tři písně věnoval „hrdlořezovi z Kremlu, té krvežíznivé zrůdě, která skončí na smetišti dějin“. Jak dlouho může trvat, než tam opravdu skončí?
To je velká otázka. Zejména když prezident Macron napomíná Joea Bidena ve smyslu, že by neoznačoval Putina za řezníka. A já musím dát Macronovi za pravdu, to by totiž byla urážka řeznického stavu. To si řezníci skutečně nezaslouží. V tomto smyslu má tedy Macron pravdu, protože Putin je prachobyčejný masový vrah. Ale fakt, že Macron napomíná Bidena, znamená, že má snahu s Putinem přece jenom jednat a zařadit ho do diplomatického protokolu, což by nemělo nastat. V případě, že se s Putinem bude jednat jako s relevantním státním činitelem, může se klidně stát, že se na všechno tak trošku pozapomene a s Putinem se pojede dál. Doufám, že tak hluboko svět neklesne. To, co Putin provádí, není omluvitelné.
Pražskému výběru je letos 44 let. Chystáte se to třeba po vzoru Olympiku dotáhnout až na šedesátku?
Žádné plány nemáme. Jednou jsme řekli, že končíme, což udělal Petr Janda svého času taky, a myslím, že i Stouni, ale pak jsme pochopili, že ono nejde skončit. Rockeři nedisponují uměním odcházet. Už se o to nebudeme pokoušet, protože ono to opravdu nejde. Vždycky dostaneme nějakou nabídku a vždycky se nám do toho znovu chce jít. A když nějakou dobu nehrajete, chce se vám do toho o to víc. Můžete si to stokrát zapovídat, ale neodejdete. Olympic také neskončí, ani Stouni. Jediní, kdo skončili, byli Beatles, kteří se nepohodli. Osobní nepokora jim neumožnila pokračovat, což je velká škoda, protože často se ukazuje, že kapely v pozdním věku hrají stejně dobře a někdy i líp než zamlada.
16
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
