Kliknutím zvětšíteProvede vás v něm známými i méně známými místy našeho kraje každý den po desáté dopoledne. Je stejně milá a přirozená, jako působí na obrazovce. A to, že se objevila mezi zajímavými průvodci publicistických pořadů samostatného studia Českého rozhlasu v Liberci, zase tak moc nepřekvapilo. Moderátorka Událostí na ČT Marcela Augustová v Liberci trávila svá dětská i středoškolská léta a nedaleko města žije dodnes.
Co vás z České televize přivedlo k práci v Českém rozhlase?
Pro mě to zas tak úplně nová zkušenost není, protože ještě když jsem studovala žurnalistiku, měli jsme po prvním ročníku povinnou praxi a já byla přidělena do tehdy ještě Československého rozhlasu. Rádio pro mě je dodneška takový odskok od televizního zpravodajství, od práce, která je velmi rychlá a občas trochu zjednodušující, zatímco pořady v rádiu mají větší ponor. Svým naladěním je to určitý protipól televizní dynamiky, takže mi vyvažuje můj vnitřní balanc. Když mě oslovil programový šéf Tomáš Beneš s nabídkou spolupráce, řekla jsem si, že by mě docela bavilo libereckému studiu s tím rozjezdem trochu píchnout. A že je to fajn příležitost.
Vzpomenete si, kde jste tehdy jako studentka v rozhlase začínala?
No jéje. Bylo to v pořadu Mikrofórum, které se v noční podobě vysílá dodnes. Pak jsem dlouho spolupracovala s Dominem, což byl pořad pro děti. Tehdy jsme podnikali různé výpravy po vlastech českých, jednou to bylo třeba nedaleko odtud, v Desné, kde jsme měli hlavní stan a týden tu z okolí živě vysílali. Bylo to v éře režiséra Ladislava Rybišara, dej mu Pán Bůh věčnou slávu, který byl sice velmi přísný, ale zároveň i velmi milý a hodně toho naučil. Kromě vysílání jsme natáčeli a stříhali a běda, když to nebylo podle jeho představ. Pak se po mé otázce, jak se mu to líbí, ozvalo kategorické: Ne! Znova! Ale dodnes na to ráda vzpomínám a hodně mi to dalo.
Když slyším v rozhlase některou televizní moderátorku, mám pocit, jako bych občas cítila pauzu, kdy je na obrazovce zvyklá prostřídat hlas úsměvem, což v rádiu není sice vidět, zato slyšet. Nedělal vám potíže přechod od televizního mikrofonu k tomu nemilosrdnému rozhlasovému?
Možná to tak může vnímat posluchač, ale já to nikdy necítila jako překážku, i když je to trochu jiná moderátorská disciplína. Navíc, pořad, který v ČRO Liberec dělám, je z časových důvodů většinou předtočený, takže se případné pauzy nebo brepty dají vystřihnout :-). Ale přiznám se, že mám raději živá vysílání, kde právě ten živý kontakt je cítit a znát.
Jak se vlastně pořad Na cestách tvoří, a o kterých konkrétních místech vyprávíte?
Zatím to byly krátké vstupy, kdy jsem postupně představila vždycky jednu obec Libereckého kraje. Za necelý rok jsme vyčerpali téměř všechny i ty nejmenší. Moc mě to bavilo, protože ráda jezdím na kole a spoustu tady těch s odpuštěním „prdýlek“ znám. I když mám vždycky připravené podklady, stejně člověk ještě při psaní textu různě rejdí v knihách nebo na internetu, aby mohl najít to nejzajímavější, co by lidem řekl. Zároveň si musíte všechno si ověřit. Mám zkušenost z televizní Toulavé kamery, že na takovou žurnalistickou přezíravost jsou lidé velmi citliví. Samotné pořady nejsou dlouhé a jejich načtení je kratinké oproti tomu, co předchází. Je to vlastně podobné jako ve zpravodajském studiu. Události moderujete padesát minut, ale i před nimi absolvuji několikahodinovou přípravu, která není vidět, ale je nutná, abyste byla stoprocentní, informovaná, přesná, nikoho nedotkla nějakou nevyvážeností nebo necitlivostí… Poznámkou, která nemusí být pravdivá. Ale to všechno je podstata žurnalistiky.
Téma cestování jste si vybrala sama?
Ono to tak trochu vyplynulo, protože jako moderátorka veřejnoprávních zpráv a volebního vysílání bych se měla vyhnout komentování veřejného dění, takže logicky jsme hledali něco jiného a aniž bychom se předem s Tomášem Benešem domlouvali, přišli jsme oba se stejným nápadem.
Jaký jste vy sama typ cestovatele?
Donedávna jsem byla v situaci, kdy nešlo nikam moc na dlouhou odjíždět, ze soukromých i pracovních důvodů. Ve studiu Událostí musí vždycky někdo být. Služby si sice můžete
s někým proházet, ale udělat si na tři neděle volno a podniknout opravdu velkou cestu, tak to je hodně komplikované a skoro nereálné. Takže pravidelně jezdíme jen před vánočními svátky na čtyři pět dní lyžovat do Itálie. Řadu let na stejné místo, které se jmenuje Sulden a je nádherné. Dokonce mám v telefonu obrázek suldenského nebe a vždycky, když mě někdo hodně nakrkne, stačí mi jen se kouknout na tu neuvěřitelně modrou oblohu a řeknu si… víš, co mi můžeš… Zato mě nebaví vyrazit v létě, a už vůbec ne o prázdninách, k moři.
Když už ale máte tu možnost, co vás na cestách a poznávání nejvíc baví? Je to krajina, památky nebo lidé?
Pokud bych se někam vypravila, tak by mě určitě zajímala historie, ta mě hodně baví. Ale ještě víc mě zajímají lidé, co v ní žijí, protože to je tvář té země.
A která místa v kraji patří k vašim nejoblíbenějším?
Líbí se mi třeba Besedice a skalní útvary Kalichu, tam to mám hodně ráda. A vůbec krajina směrem k Českému ráji. Dřív jsme bydleli v liberecké čtvrti Ruprechtice, a kdykoliv jsme někam vyráželi na výlety, ať už pěšky nebo na kole, tak to bylo vždycky směrem do Jizerek. Teď co bydlím na Záskalí, objevila jsem hrozně hezká zákoutí a místa třeba směrem k Českému Dubu. Člověk si řekne – jsem dvacet kilometrů od Liberce, možná ani to ne, a přitom jsou tu místa, kde panuje klid a samota, která jsou nádherná a přitom stranou všech turistických tras. A líbí se mi třeba i na golfovém hřišti v Rozstání, kde je to maličké, žádný velkoklub a ať už se odtud koukáte na Ještěd či jiným směrem, všude je to hezké. Grabštejn to samé - výhled na hrad, na Ještědský hřbet, na kopce v Německu. Já jsem vlastně člověk, který nemusí ani nikam daleko odjíždět či létat. Docela mi stačí vyjít si i kolem Záskalí do lesa a jen se dívat… Žijeme si tady v hezkém kraji, i když musíte hned nahoru a hned zas dolů, ale to se mi právě líbí. Moje maminka pocházela z Polabí a nedala na něj dopustit, ale mně to tam přijde trochu fádní.
Nese si člověk v sobě krajinu, v níž se narodil?
Určitě, i když já se nenarodila přímo tady, pocházím z Hořic v Podkrkonoší. Žila jsem tam do nějakých tří let, takže si to vybavuji jen matně, ale je pravda, že asi existují nějaké vnitřní vazby k rodnému kraji. Uvědomila jsem si to, když jsme se tam s rodinou sešli asi před dvěma lety. Vylezli jsme na kopec Zvičina, odkud je krásně vidět na Krkonoše a já si uvědomila: tady je mi tak dobře… Jako by člověk vnímal nějaké vnitřní vibrace, zatímco když jsem v tom Polabí, tak tam žádné vibrace necítím. Bavila jsem se o tom se svou sestřenicí, která je stejně stará, žije už léta v Praze, předtím dlouho v cizině a potvrdila mi, že to má stejné. Člověk to neumí přesně vyjádřit slovy, ale zkrátka to funguje.
A jaký vztah máte ke Kryštofovu Údolí? (Marcela Augustová je jednou z mecenášů, kteří přispěli zakoupením dřevěné sochy od řezbáře Václava Plechatého pro tamní unikátní orloj, pozn. red.)
Kryštofovo Údolí, to je pro mě Martin Chaloupka. Technik, někdy kameraman a kolega z doby, kdy jsem působila ve zpravodajství jako krajánek. Byli jsme podobně naladění. Hodně toho pro Kryštofák udělal a vždycky jsem na něm viděla velké zklamání, když někdo něco zničil. Ze závisti nebo třeba jen proto, že měl nějaký mindrák. To ho velmi unavovalo.
Téměř denně jste na cestách mezi Libercem a Prahou, takže se asi nedá říct, že by právě cestování bylo pro vás relaxem?
To máte pravdu, když člověk stráví nějakých 18 dnů z měsíce v autě, tak velmi pečlivě zvažuje, zda je nějaká cesta nezbytná. A je fakt, že když do Prahy nemusím, tak nejedu. To obětuji i kulturní zážitky. Ale v nějakém pohybu je člověk vlastně každý den, takže auto je můj druhý „pokojíček“.
Kam jste se v poslední době přesto vydala a co vás potěšilo?
V květnu to byl třeba Cirque du Soleil v pražské Aréně. Vidět tyhle akrobaty byl zážitek, který hned tak něco nepřebije. Vypravili jsme se také na Shakespearovské slavnosti, ale bylo to stejné jako s dovolenou – než jsem se strefila do služeb a termínů představení, měla jsem pocit, že už bude po slavnostech. A pak samozřejmě Naivní divadlo, k němuž mám takový niterný vztah. Viděla jsem studiové představení s dlouhým názvem „ Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých“ a byla jsem nadšená. Dokonce jsem si pak koupila i knihu, kterou bylo představení inspirováno a musím říct, že je stejně krásná.
Zpravodajský pořad moderujete už dlouhou řadu let…
No příští rok to bude 20 let, nejvyšší čas skončit…
….moderátor, který má za sebou takhle dlouho zkušenost, začne časem tíhnout k nějaké formě autorského pořadu, vlastnímu talk show, alespoň v zahraničí to bývá často zvykem. Neláká vás něco takového?
Zatím jsem o ničem takovém vůbec nepřemýšlela. Já si vlastně nikdy neříkám: „Tohle bych chtěla…“. Prostě věci nechávám plynout a k tomu, co ke mně přichází, se pak vždycky nějak postavím. Mám totiž pocit, že když si člověk něco takového vytkne, nějaký konkrétní cíl, ať už je to ve sportu nebo třeba v moderování, začne se pak hrozně moc snažit, aby ho dosáhl. A tahle úporná snaha je příliš vidět. Já to spíš nechávám plynout, a co přede mě život postaví, s tím se snažím nějak utkat. Buď to přijmu, nebo ne. Když se moc tlačí na pilu, je to na výsledku znát, a to nikdy není dobře.
38
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
