Zdeněk Svěrák je nezmar, trochu génius, jistě skvělý herec i vypravěč. To vše dokazují taktéž jeho a Smoljakovy hry pro Divadlo Járy Cimrmana, nejen dabingový podíl na posledním filmu jeho syna Jana Svěráka Kuky se vrací, laskavý i zvídavý humor jeho dětských písniček s Jaroslavem Uhlířem i Zdeňkovy povídky či pohádky.

Jeho loni nová pohádková knížka, popisující příhody dvou legračních pánů – české obdoby Lauera a Hardyho – má zajímavý osud. Tedy kromě toho, že krátce po svém papírovém vydání vychází také jako cédéčko. Dejme ale prostor samotnému Zdeňkovi, který spoluautorovi tohoto článku prozradil: „Víte, já svoje jméno Zdeněk nemám rád. Chtěl bych se jmenovat František.“

Nejprve Povídky

Během krátké doby je to už váš druhý text vydaný v Supraphonu na CD; myslíte již při psaní na to, že by mohla vzniknout také audiopodoba vaší nové knížky?
Při psaní Povídek jsem si to, myslím, nepřipustil. Ovšem poté, co jsem je namluvil – a dopadlo to, myslím, docela dobře – tak ano. U Buřtíka a Špejličky jsem si říkal, že by to asi taky šlo namluvit. Ale můj nápad to nebyl, oslovil mě Supraphon.

Buřtík a Špejlička prožívají tři příběhy; přitom dva vznikly dříve a ten poslední v současnosti. Jak velký časový odstup měly?
Velký, čtyřicet let. První dva příběhy jsem napsal v roce 1970 pro své děti, které ještě byly ve věku, kdy je to bavilo; a teď, po takové době, jsem zkusil trefit jejich literární styl a přidat příběh třetí. Vlastně jsem přidal dva příběhy, ale nerozdělil jsem je, právě proto, aby byly tři.

Moje šťastné číslo

Proč právě tři pohádky?
Trojku pokládám za šťastné číslo. Třetí příběh je tedy dlouhý, ale ve skutečnosti je složen z příběhů dvou. Jeden se týká pokusu Buřtíka a Špejličky uplatnit se u policie, druhý je zaměřen na lékárnu U bílé myšky, kde jsou Buřtík a Špejlička zaměstnáni dodnes.

A téma je to aktuální: přeměna užitečných prostor v podniky velice neužitečné. Asi jste se inspiroval současností, tím, co se kolem nás denně děje…
Jistě! Tam kde byly lékárny, je teď něco docela jiného, a nejhorší je, když na takovém místě vznikne herna. Tak jsem ji tam při přeměně lékárny dal… Ale vlastně se to nepodařilo, vrátila se tam lékárna.

Muziku na CD s pány Buřtíkem a Špejličkou vám složil Jaroslav Uhlíř. Řekl jste si mu o to sám?
Ano, Jardu Uhlíře jsem o to požádal. Ostatně – koho jiného? Vždyť on je vlastně moje tvůrčí dvojče.

Za správný konec

Spolupracujete už dlouhé roky, dobře se znáte. Rád bych věděl, jak ho vnímáte jako autora hudby.
Jaroslav Uhlíř je melodik a jeho melodie nahrávku oživuje. On tu zkomponoval v nástrojích jeden hlubší a jeden vysoký hlas, jakoby pana Buřtíka a pana Špejličku, ty hlasy si vzájemně odpovídají. Myslím si, že to Jarda vzal za správný konec.

Jak těžké bylo navázat na čtyřicet let starý styl psaní – byť svůj?
Těžké to nebylo, stačilo přečíst si ty první dva příběhy; koneckonců ten jazyk, kterým jsou psané, mám rád dodnes. Je trošku starodávný či staromilský, děti se v něm mohou setkat se slovy, která jsou jim neznámá – neslyší je totiž každý den. Jsou to slova neošoupaná, protože se tak často nepoužívají. Styl Buřtíka a Špejličky je tedy takový, řekl bych, knižní, což, myslím si, přispívá komice.

Lasica? Satinský?

Měl jste jako inspiraci nějakou existující dvojici, napadají mě třeba pánové Lasica a Satinský?
Tuhle dvojici jsem měl taky rád, ale už jako kluk jsem miloval Lauera a Hardyho, taky byl jeden z nich silný a druhý tenký. Ne že bych na ně při psaní přímo myslel, ale možná jsem se jimi inspiroval.

V jedné povídce se mluví o věku devadesáti let; chtěl byste se dožít devadesátky?
Docela ano. Kdyby mi vydrželo zdraví v přijatelné podobě, tak by to nebyl špatný věk! Moje babička se takového věku dožila.

V textu se dají vysledovat různé odkazy na váš život či práci, třeba oblíbený motiv létání – nebo postava pana Bruknera. Proč je v příběhu právě pan Brukner, proč ne třeba pan Kašpar, Hraběta nebo Čepelka?
Protože Petr Brukner hraje v naší hře Dobytí Severního pólu lékárníka, jmenuje se tam Šofr, a když jsem si představil lékárníka, který přišel o lékárnu, Petr mi v té situaci hezky ladil. Určitě by mohl takovou postavu dobře hrát.

Zvláštní kouzlo

A v textu jednoho příběhu je taky důležitý cirkus…
Cirkus mám skutečně rád. Působí na mě zvláštním kouzlem, přenáší mě do dětství, kdy jsem se těšil, až přijede na náměstí do Kopidlna… Jako kluci jsme ho pak pomáhali stavět. A když dnes přijede nějaký malý cirkusík do Čechtic, vyrážíme tam na něj s vnoučaty.

Čtete rád vlastní texty?
Čtu je velice rád, zejména, když jsou u toho ve studiu lidé, se kterými už se nebojím. Naďa Dvorská, se kterou jsme dělali společně už nahrávku Povídek, takže do tohoto nového projektu jsem vstoupil nebojácně. Věděl jsem, že ona jako režisérka ví, v čem jsem dobrý a do čeho se pouštět nemám.

Klid, uvolnit se…

Řekněte – co vše je podle vás pro takové čtení nezbytné?
Na takovou četbu je zapotřebí naprostý klid a uvolnění a je nutné vědět, jaký má člověk hlas, co s ním může dělat a co s ním dělat nemůže. Já toho se svým hlasem moc dělat nemůžu, takže je to takové, jaké to je…

ZDENĚK BROUČEK
RADEK STRNAD