Kliknutím zvětšíteV letošním roce slaví Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř výjimečné výročí. Spolupracují spolu již celé půlstoletí. Za padesát let vytvořili celou řadu písní, které znají všichni napříč generacemi, pronikly do rádií, filmů i k táborákům.
Jak jste se poprvé se Zdeňkem Svěrákem poznali?
Potkali jsme se v českém rozhlase. Tehdy jsem začal psát písničky s Miloněm Čepelkou, který seděl v jedné kanceláři se Zdeňkem. Jednou mi Miloň Čepelka řekl, že bych mohl zhudebnit Svěrákovy texty pro jeden vánoční pořad. Já se tehdy zeptal, zda ten Svěrák umí vůbec psát texty a Miloň odpověděl ano, umí. A takhle to všechno začalo.
Dokážete odhadnout, která píseň bude úspěšná?
Vůbec ne. Do pořadu Hodina zpěvu připravujeme vždy osm písniček a říkáme si, že ujmout se může jedna, maximálně dvě písničky. Ale nikdy dopředu nevíme, která to bude. Vždy, když jsme tipovali, tak jsme se spletli. Například u písně Když se zamiluje kůň jsem trvdil, že bude dobrá, Zdeněk naopak říkal, že je patetická, a že se neujme.
Ta se ale přeci jen ujala, že?
Ano, jednou jsme byli na zájezdu a seděli na zahrádce jedné restaurace. Zdeněk si zrovna odběhl, když ke mně přišel chlapeček s tím, že má rád písničku Když se zamiluje kůň. Řekl jsem, že to musí říct i Zdeňkovi. Ten mi nevěřil, myslel si, že jsem toho klučinu nějak přemluvil a zeptal se, zda se mu líbí i píseň Edu vzali k fotografovi, ale tu neznal. Nikdy tak dopředu nedokážeme odhadnout, která písnička se bude líbit. Když jsme tvořili písničku Dělaní do pohádky Princové jsou na draka, říkal Zdeněk, že nás lidi zabijí, že je to píseň práce. Ale nakonec nám to lidé odpustili, i si ji oblíbili.
Jak vaše písně vznikají? Je první text nebo hudba?
U naprosté většiny písní je první text. Zdeněk je geniální textař a dokáže použít slova, která člověka vůbec nenapadnou. Když je to naopak, je to mnohem těžší. Kolikrát jsme se dohadovali, když byl první text. Například u písně Chválím tě země má jsem vytvořil melodii pro seriál, a pak jsme se dohodli, že ji Zdeněk otextuje. Tam nás stálo hodně úsilí se domluvit. Například v části, kde se zpívá, máš závoj z oblaků, mělo být zakončení kaštánku můj, ale mně se tam více hodilo bílý jak sníh. Raději tedy vždy dělám hudbu až na hotový text. Ale jsou i písničky, které vznikly naopak, například Mravenčí ukolébavka nebo Holubí dům.
A písnička Není nutno, je pro vás nějak výjimečná?
Tato písnička je něco jako naše hymna. Hrajeme ji na konci našich Hodin zpěvu. Je o životě, o tom, co je opravdu důležité.
Koncertujete i na festivalech, jak se vám daří zaujmout všechny věkové kategorie?
Zdeněk vždycky říká, že děti už naše písničky znají a dospělí je ještě znají, a má pravdu. Spoustu lidí nás zná od malička. Potkal jsem například zpěvačku Gabrielu Gunčíkovou, která si mě prý pamatuje z dětství, kdy jsem ji vyhodil z pódia. Tehdy jsme objížděli s dětským programem a na pódium jsme zvali deset dětí a ona byla jedenáctá.
Poměrně často přijíždíte do Libereckého kraje na Rádlo, proč?
Mám k tomu místu hezký vztah. Dlouhodobě spolupracujeme se zdejší Mateřskou školou a s ředitelkou jsme přátelé už roky. Mám rád ale i Liberec a Jablonec, tam je například moc pěkné divadlo.
Co v současnosti připravujete?
Musím přiznat, že jsme nadšení a zároveň se trochu děsíme představení s názvem Trvalky, které bude v říjnu v O2 areně v Praze. Budu tam vystupovat já a Zdeněk Svěrák, naše kapela a Pavel Liška s Bárou Polákovou. Byli jsme se tam podívat a je to obrovské místo, je to jako na Václaváku. Trochu se toho obáváme, protože na festivalu lidé stojí, tančí a zpívají, ale tady budou v tom obrovském sále sedět. Ale snad to dopadne dobře vzhledem k tomu, že z původního jednoho vystoupení jsou už dvě.
11
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
