Řeč byla hlavně o webových stránkách kangal-gizem.cz, už tehdy chovatel i páníček v jedné osobě plánoval báječnou knihu. Publikaci, ve které zúročí své příhody, postřehy, radosti i strasti ze života s fenkou Gizem. Ty zážitky, kterých na zmíněném webu (vznikl už v květnu 2013) dále přibývá…

Zkuste hithit.com

Unikátní kniha „Život s Gizem" ústeckého „pravdoláskaře" a fanouška i fotografa Činoheráku Ústí je „na spadnutí". Nyní jde na crowdfundingovém webu hithit.com do poslední třetiny projekt podpory vydání této publikace.

Přispět na ni lze částkami od 200 korun do 50 tisíc korun, podle poskytnuté částky si můžete vybrat odměnu. Autor knihy nabízí fotografie své feny, za 600 Kč už si lze chystanou knihu s podpisem autora v podstatě předplatit a odměny rostou úměrně darované částce.

Vše je vysvětleno na webu hithit.com včetně informace, že kniha bude vytištěna asi tři měsíce po úspěšném uzavření projektu. Pokud se ale částka sto tisíc korun nevybere, přispěvatelé dostanou všechny své peníze zpátky.

„Tato kniha prozatím existuje jen v jediném exempláři. Rád bych jej rozmnožil, aby se jeho klony mohli těšit i další lidé, zejména ti z řad čtenářů, kteří mě k vytvoření knihy dokopali a do celého projektu uvrtali. Věřím, že by kniha mohla přinést potěšení i těm, kteří dosud neměli možnost se s příběhy Gizem seznámit," vysvětluje Mirek Rosendorf.

Jako mnozí další, autoři i podporovatelé projektů portálu http://hithit.com, těší se na úspěšnost knížky o 256 stranách. Z nich asi dvě třetiny tvoří barevné fotografie.

„V knize na křídovém papíře je více než čtyři sta snímků," prozrazuje. Ve své a Gizemině knize popisuje tu více, tu méně vtipnou formou život s fenou kangala, neboli anatolského pasteveckého psa. Snaží se tak pobavit i vystihnout alespoň základní rysy povahy a chování specifického „ostrého" plemene a historii více než tři tisíce let.

Zbývá jen 15 dnů

Nyní zbývá do ukončení projektu posledních patnáct dnů. Podporovatelé prozatím přispěli na knihu více než 34 tisíc korun z cílové částky sto tisíc korun. Pomůžete také dobré věci?

Kniha zaujala i herce ústeckého Činoheráku Achaba Haidlera. Není divu, sám i pár psů měl, a tak do písmene ví, o čem píše ve své předmluvě ke knize Život s Gizem:

„Gizem zní divně. Jako lék nebo tajemství. A turecky „tajemství" skutečně znamená. Což jsem se dozvěděl teprve z knihy, která pro změnu chutná zase jako lék.

Pejskař je divný tvor. A jedině pejskař porozumí, proč on a většina jinak docela „normálních" lidí bez skrupulí zničehonic začne mluvit jako totální dement. A ke všemu, považte, na zvíře! Zvířata mají orat, dojit, hlídat a být jedena. Používána a jedena. Všechna. Stejně jako se jinde než v Evropě jedí například morčata, jež prý mají čich stejně citlivý jako ten pes. Pejskař ovšem to divné mluvení na zvíře pochopí. Má totiž na pejskaře čuch.

Možná si tu a tam nějaký ten pejskař taky (stejně jako autoři knihy) píše nějaké ty čoklí deníčky. Vždyť ono takové štěnisko je do jisté míry dojemně ňuňaté, bezbranné, chlupaté huňaté mimčo. Tomu se (alespoň ze začátku) odolat nedá. Pár takových deníčků si už určitý čtenářský zájem získalo. Dokonce i u dvounožců bez psů, včetně několika málo kočkařů. Ale to jsou jen čestné literární výjimky. Některá čokl-story jsou jenom na obyčejné čtenářské: Hmmmm…

Potřebuje srdce

Dobře napsaný text totiž potřebuje při svém vzniku srdce a při konzumaci výborný (skoro psí) sluch. A tak, když se příběhy Gizem začaly seriálově objevovat nejprve na „fejsbůku", ze začátku jsem na ně jen tak nedůvěřivě mrknul.

Co to asi bude? Protože, přiznejme si, nikdo kromě vás (pokud jste pejskař tělem a duší) nemůže mít lepšího psa, než je anebo byl právě ten váš.

Všichni ostatní jsou na omylu, a my je jen laskavě a moudře tolerujeme, protože moc dobře víme, že jedině ten náš je ten nejkrásnější, nechytřejší a prostě skoro člověk.

Zjistil jsem ovšem příjemně překvapen, že tohle psí povídání má jak srdce, tak i jazyk. Páníčkovo srdce, pěkné neologismy, nadhled nad všemi pejskařskými klišé a navíc docela zvláštní úhel pohledu, s nímž lze lidské čoklení reportážně zachytit. Vše doprovozeno fotkami, což dělá z Gizem novodobou verneovku. Jestli jste ty kápitány Nemo někdy drželi v rukou (jakože určitě), vždy těch pár řádků pod ilustrací přímo nutilo si kapitolu přečíst.

U Gizem je tomu přesně obráceně. Dvounožec si přečte písmena a pak najednou (když už si to všecko nějak vy-imaginoval) dostane zatracenou chuť vidět to, co četl, i v reálu. V dokumentu.

A ono to sedí. Přesto to není ilustrace z verneovky. Text jakoby vznikal dřív. Tedy přinejmenším máte ten pocit, že se nejdřív napsalo a pak se teprve popadl objektiv a šlo se to těm „bezepsým" taky obrázky dokázat. Zkrátka, tak jako v National Geographic.

A furt ta láska…

Ta zvláštní sluchová a čichová stopa mne pak u seriálu Gizem držela vlastně až do jeho samého závěru. Už jsem vždy netrpělivě čekal, kdy přijde další díl příběhu, který se z reportáže víc a víc stával bezmála románem, pak thrillerem a nakonec skoro dramatem. A furt ta láska ke všemu. K čoklům, k jazyku i k fotografii."