Portrétní snímky Jiřího Jiroutka v Oblastní galerii představují zajímavé osobnosti naší kulturní scény. Výstava s názvem Osobnosti zpřítomňuje pomíjivé okamžiky vzácných setkání s významnými osobnostmi naší doby.

Šimotová Adriena, Praha 2001

Snímky vznikaly v dlouhém časovém horizontu, a tak mnohdy přibližují i osobnosti, které už nejsou mezi námi. Jde o první větší fotografickou výstavu v historii Oblastní galerie. Portréty si návštěvníci mohou prohlédnout do neděle 10. června. Více 
v rozhovoru s autorem.

Co vyjadřuje vaše výstava?

Výstava Osobnosti vyjadřuje můj názor. Vybral jsem lidi, ke kterým mám vztah, 
k ním osobně nebo k jejich práci. Fotografie vyjadřují můj pohled na ty lidi. Není to nějaký encyklopedický přehled výtvarníků nebo umělců, ale je to můj pohled na umělce, kteří mě nějakým způsobem ovlivnili.

Podle čeho jste osobnosti na fotografie vybíral? A z jakých kulturních odvětví jsou?

Převažují výtvarníci. Jsou tam malíři, grafici, sklářští výtvarníci. Jsou tam zastoupeni i kritici, kunsthistorici, architekti. Lidé, kteří jsou spjati s výtvarným uměním nebo lidé s odlišným pohledem na svět, kteří svými díly posouvají naše vnímání někam dál. K některým fotografiím jsme vystavili i díla autorů, aby se to propojilo a divák to mohl vnímat jako celek 
i s tím, jak dotyčný vypadá.

Kdy jste začal fotit?

Tento cyklus začal tím, že žiju v Liberci a pracoval jsem v divadle a znal jsem spoustu libereckých výtvarníků. První část fotografií přestavuje liberecké výtvarníky.

Postupně přes ně jsem se vrátil do Loun, odkud pocházím. Zachytil jsem i lounské výtvarníky a i další osobnosti. Díky předešlé práci jsem se dostával k osobnostem nejvýznamnějším z období druhé poloviny 20. století. Jsou tam hlavně osobnosti, které žijí 
v Praze, ale i pár mimo Prahu.

Kratochvíl Antonín, Praha 2003

Ten okruh se rozšiřoval 
a doplňoval jsem ho o umělce, které jsem měl možnost kontaktovat. Ne všechny už jsem stihl za jejich života. Bohužel jsem neměl možnost potkat spoustu lidí, jejíž práce si vážím. Třeba jsem je i potkal, ale fotografovat už jsem je nemohl. Někdy to trvalo hrozně dlouho, než jsem toho člověka mohl vyfotit. Třeba v případě malíře a grafika Josefa Jíry to trvalo čtyři roky.

Takže nejprve musíte získat důvěru těch osob a teprve poté se nechají vyfotit?

Záleží samozřejmě na povaze jedince, na jejich vstřícnosti a jejich momentální náladě. Někdy třeba ten den nemají náladu. Každému není příjemné, když na něj někdo míří objektivem a chce, aby byl uvolněný. Pro mě to byla vždy příjemná setkání, ale ne vždycky to muselo být milé tomu dotyčnému. To se mi stalo asi jen ve dvou případech.

Chcete ve focení dalších osobností pokračovat?

Určitě chci pokračovat. Je to projekt, který můžu zpracovávat celý život. Aspoň doufám, že těch osobností, které si můžeme považovat a vážit je a bude kolem nás dost a dost. Možná udělám nějaký přesah z výtvarné oblasti do oblastí příbuzných.

Určitě tady žije spoustu skvělých a obdivuhodných architektů, hudebních skladatelů, filmových režisérů …

Už se mi sešlo i několik nabídek na focení osobností, které žijí mimo naši republiku. Myslím si, že je to hlavně o tom, aby měl člověk čas a chuť. Těch lidí je tolik, že je za svůj život ani nemohu stihnout všechny zachytit.

Jakým fotoaparátem jste fotografie zachytil a pokud to není digitální fotoaparát, tak na jaký film fotíte?

Havel Václav, Praha 2006

Fotil jsem to klasicky, na film. Všechny fotografie jsou naskenovaný a posléze vytištěný film. Používám pořád stejnou kameru a pořád stejný portrétový objektiv. Je to kamera formát 6x6 na svitkový film švédské firmy Hasselblad. Při focení mám v kazetě film, který má dvanáct snímků a v druhý kazetě mám založený náhradní film. Každého člověka vyfotografuji dvěma filmy.

Jak dlouho pak trvá samotné focení. Aranžujete tu osobnost nějak? Jak probíhají přípravy?

Osobnosti vůbec nearanžuji. Fotografuji ho v té náladě, v jaké právě je. Záleží na povaze a na momentálním rozpoložení těch lidí. Samotné fotografování netrvá déle než pět minut, když máte pouze dvanáct snímků. Pak se ten film ještě musí vyvolat, což je další vzrušení.

Jednou už se mi stalo, že to nedopadlo a musel jsem jet znovu. Pak už se to jen naskenuje. Fotografie tak, jak je tu prezentuji, jsou i na tom filmu. Dělám pouze lokální úpravu, například ztmavím okolí, ale nejsou to úpravy typu, že vyretušuji vrásky.

Fotografie, které v Oblastní galerii vystavujete prezentujete i s podpisem dané osobnosti, co to vyjadřuje? Má to nějaký účel? Myslíte, že i ten podpis může něco říci?

Myslím, že ano. Nejsem specialista na písmo, ale myslím si, že je z podpisu dobře patrné, kdo je dynamický a kdo naopak takový tichý.

Máte nějakou oblíbenou fotku mezi těmi, co tu v galerii vystavujete?

Nejoblíbenější mám dvě dámy, Adrienu Šimotovou a Jitku Válovou. Jednak mám rád ty fotografii jako obrázek a kompozičně, ale mám s nimi i spojené nejsilnější zážitky z návštěv v ateliéru. U obou dam jsem byl vícekrát. Vždy když ty snímky vidím, vybaví se mi vzpomínky, které jsem si odtamtud odnesl a obě dvě ženy obdivuji za to, že se věnují této tvorbě.

Koblasa Jan, Praha 2004

Je zvyklejší, že se malbě a grafice věnují muži. Když se žena věnuje malbě a grafice, tak je to z těch věcí cítit, protože je to takové ženské a hezké. Věci od Jitky Válové mají úplně jinou kvalitu. Kdybych ty autorky neznal, tak bych ani nevěřil, že je to dílo ženy, protože ta Jitka Válová dělala ohromné monumentální obrazy.

Není úplně obvyklé, aby se ženy věnovaly výtvarnému umění s takovou intenzitou a dělaly to takhle dobře v porovnání s ostatními výtvarníky. Fotografie těchto žen se vydařily přesně tak, jak jsem si je představoval.

Co fotíte jiného kromě portrétů známých osobností?
Fotografování je pro mě koníček i zaměstnání. V současné době chci, aby převažovalo to, co jsem vystudoval, tedy výtvarná fotografie.
Snažím se, aby se lidi naučili vnímat fotografii jako médium, jako výtvarnou záležitost, která je srovnatelná s malbou, grafikou nebo sochou. Aby si lidé uvědomili, že je to technika, která má svoje opodstatnění. Myslím si, že je často opomíjená. Je to zřejmě dané tou dostupností technologie.
Digitální fotoaparát dnes vlastní skoro každý. To ale ještě neznamená, že vzniká kvalitní výtvarná fotografie. I proto se dělají výstavy, aby se lidé kultivovali a to jejich vnímání se tříbilo a aby si uvědomili, že ta fotografie dovoluje spoustu výrazových prvků.