Jde o obsáhlou monografii, která s technickou přesností dokumentuje zrod a vývoj výtvarníka, a to vše je zasazené do kontextu doby. Co je na knize jedinečné, je fakt, že se nevyhýbá hodnocení podmínek tvorby v době předrevoluční, čtenáři přibližuje fáze vývoje jak návrhů pro průmysl, v tomto případě pro Crystalex, tak i volné tvorby. Nehovoří jen o sobě, vyzdvihuje um českých sklářů a v textu i obraze se často odvolává na jednotlivé konkrétní mistry a dílny. Procesu vzniku a portrétům spolupracovníků věnoval celou kapitolu.

Dalším jedinečným prvkem je celistvost. Ivo Rozsypal je autorem nejen obrazové části, ale i textu a sám knihu také graficky upravil. Ti, kdo jej znají, chápou, že na tak významné a obšírné práci musel pracovat sám. Jde o upřímnou, otevřenou zpověď osobnosti, jejíž tvorbu rozeznáme na první pohled.
Proč knihu připravil sám, vysvětluje hned v úvodu: „Stál jsem před nutností inventury, pořádku a čistého stolu,“ píše autor.

„Sumarizující výstava je prakticky nerealizovatelná. Moje skleněné objekty i řada kreseb se nachází většinou v zahraničních sbírkách… Některé práce pro architekturu již neexistují. Vzhledem k tomu, že takto široce pojatý soubor by nikdo jiný nedal dohromady, stalo se to ryze autorským dílem.“
Kniha Ivo Rozsypala představuje umělce bez příkras, bez sentimentu, s maximální snahou o objektivitu. Přesto on sám v úvodu píše: „S velkým ostychem a po dlouhém váhání jsem se odvážil k vlastnímu slovnímu projevu, který vyústil v toto vyznání.“

Autor si sám před sebou nebere servítky, věci nazývá pravými jmény. Někdy i překvapivě otevřeně. Vychází to ale ze záměru. „(Kniha) nechce být představením oslavujícím mé dílo vypreparovaným způsobem v záři reflektorů, ale prostým zrcadlem, ve vší nahotě reflektující vše. I možné chyby, pozadí, zákulisí a kořeny vzniku.“

Jediným, čím kniha skutečně není, pomníkem za skončenou prací výtvarníka. V arnultovickém ateliéru vidíme obrazy, které nesou Rozsypalům rukopis známý z jeho opaxitových kompozicí, z nichž je patrné, že Rozsypal je nejen člověkem mnoha emocí, ale také naprostým systematikem.

Zabývají se více tématy, ze kterých zaujme rozpracovaná série velkých rozměrů k poctě československým horolezcům. Jak důsledně a pečlivě má horské systémy a horolezecké cesty prostudované, ocenil i Josef Rybička, mimo jiné účastník dvou slavných prvovýstupů severní stěnou Eigeru, který se stal i důležitým poradcem.

Tak se do obrazů dostávají i detaily, kterými by se jako výtvarník vůbec nemusel zabývat. Rozsypal je však posedlý faktograf, takže se z díla stává zároveň dokument, který však nepostrádá příslušnou výtvarnou šťávu a vzrušující tajemno.

Při vstupu do ateliéru uhodí do očí figury sklářů, jazzmanů a rockerů vznášející se v prostoru. „Připravuji pro exteriér restaurace Ajeto náročnou a složitou figurální kompozici. Vedle záznamů úžasných figurálních pohybů tam bude i atletická postava Petra Novotného, písmo, sklo… Bude těžké najít způsob, jak všechny prvky technicky propojit,“ říká Ivo Rozsypal.

Většina lidí by si řekla: něco z toho vynechám. Ne tak Rozsypal. I když bude nutné hledat originální cesty, najde je a dílo bude bez kompromisů, bez omezení takové, jaké si předsevzal.

Letošní jubilejní desáté mezinárodní sklářské sympozium potvrzuje, že Ivo Rozsypal rozhodně nepomýšlí na ukončení své tvorby. Vystavuje instalaci osmi artefaktů, každé z nich jedinečné. Ve své monografii zmiňuje přínos sympozií. Zajímalo nás, jak se dívá na to poslední, které bylo kvůli krachu Crystalexu jiné než ta předchozí?

„Je dobře, že sympozium proběhlo, byť se tak stalo v době nelehké. Je tím totiž řečeno, že české sklářství šlo sice do kolen, ale nevzdává se a neháže flintu do žita. Jakožto člen přípravného výboru prvního sympozia jsem se od počátku snažil prosadit myšlenku, aby díla, která na sympoziích vznikala, dostala také vlastní výstavní prostory. K tomu bohužel nedošlo.“

Vydáním jedinečné knihy, která jako suverénní dílo bude aspirovat na titul nejkrásnější publikace roku, nekončí Ivo Rozsypal ani svou literární tvorbu. „Nevešlo se tam všechno, co jsem chtěl a co mám zpracováno. Rád bych proto vydal jakési volné pokračování, v němž se budu věnovat například lingvistice či jazzové improvizaci, pochopitelně ve vztahu k výtvarnému zápolení. To vše bude doplněné o mnoho vyobrazení, která stávající kniha nestačila pojmout, třebaže má čtyři sta dvacet stran a váží čtyři kila,“ slibuje Ivo Rozsypal.