Téměř třicet nadšenců z celého Jablonecka tvoří divadelní soubor Vojan Desná Mladá haluz.Nedávno nastudovali pohádku S čerty nejsou žerty, kterou zahrají v sobotu ve Smržovce a v neděli v Jilemnici. Pod vším je podepsaná vedoucí souboru a režisérka Vlaďka Koďousková, která také odpovídala v rozhovoru.

Prozradila, jak soubor získal svůj podnázev, proč vybrala pohádku na motivy Boženy Němcové, jak soubor šlape a co plánuje do budoucna.

Pokračujete v tradici Vojanu Desná. Kdy jste do souboru přišla a jak to vlastně celé začalo?

O ochotnících se v Desné ví už od roku 1874. Velkou dírou byla 2. světová válka, ale už v listopadu 1945 se z desenského hlediště ozvala čeština. Pro mě život ochotníka začal díky Štefanu Pustaiovi, který soubor vedl přede mnou. On byl ten, kdo mě nadchl a naučil veškeré základy herectví a režie. Sama jsem začala režírovat asi před 8 lety.

Vy si ale říkáte Mladá haluz. Jak to vzniklo?

Do Vojanu tenkrát přišlo několik dětí. Nacvičili jsme scénku a vystupovali na Desenských slavnostech. Moderátorka nás uvedla jako mladou větev Vojanu. Na to pak někdo zareagoval, že „to už rovnou mohla říct haluz", a už nám to zůstalo.

Jak se vám podařilo dát dohromady téměř třicetičlenný tým?

Bylo to hodně složité, protože většina herců se mi rozutekla na vysoké školy. Současná parta je skvělá a napříč generacemi to klape. Perličkou může být, že z Desné je jen jeden člověk.

Všichni bydlíme po celém regionu, sjíždíme se z Tanvaldu, Josefova Dolu, Jablonce, Smržovky, Nové Vsi, Loužnice i Semil. A když si připočtete, že všichni studují a pracují, v několika případech na směny, tak sejít se na zkouškách a naplánovat termín představení je pořádná fuška.

Mladá haluz nastudovala pohádku S čerty nejsou žerty. Podle čeho jste vybírali?

S návrhem přišla moje dcera, představitelka Doroty Máchalové, která tu pohádku miluje. A navíc jsme měli jasného představitele Janka.

S velkou drzostí jsme se obrátili na autory filmové pohádky, tedy scénáristu Jiřího Justa a režiséra Hynka Bočana. Oba nám dali své svolení k divadelnímu nastudování. Scénář ale prakticky neexistoval, takže jedna dobrá duše seděla několik dní u videa a přepisovala slovo od slova. Tak vznikl scénář, který jsem pak upravila pro divadlo.

Podařilo se vám připravit parádní představení, které se líbí a má ohlas…

Dnes si to už užíváme, ale měsíc před premiérou, která byla loni v listopadu, to vypadalo, že to snad ani nedotáhneme.

Nakonec to vyšlo a do Skláře se přišlo podívat přes 230 lidí, to ani místní usedlíci nepamatují. Představitelé Doroty a Petra Máchala dostali ceny za herecké výkony na přehlídkách v Hrádku a v Josefově Dole. Tam přibyla i cena za scénu.

Dělat divadlo není jen o lidech, ale i o penězích. Daří se vám zajistit činnost souboru i po té finanční stránce?

Je to koníček jako každý jiný, do kterého musí každý z nás investovat. Naštěstí se nám do pohádky podařilo sehnat sponzora. S konkrétními výsledky se chceme znovu sejít s představiteli Desné, potažmo i kraje. Jejich podpora v rámci zázemí a propagace je pro nás velmi důležitá.

Předpokládám, že už přemýšlíte nad další hrou. Nebo řešíte obecnou existenci?

To pevně věřím, že ne. Sešla se opravdu skvělá parta, která chce Mladou haluz táhnout dál.

Zatím je vše ve hvězdách. Každý, kdo se věnuje divadlu, vám řekne, že najít hru pro soubor je náročné a ne vždy vzhledem k autorským právům reálné. Kdo ví, třeba se nám příště bude hodit dlouhý nos a širák.