Kliknutím zvětšíteVáš film nabízí neuvěřitelné minipříběhy, strčí do kapsy leckteré přírodopisné filmy. Jak přesnou jste měli koncepci?
Mimořádně přesnou! Měli jsme detailní storyboard s šesti stovkami obrázků, co by se ve filmu mělo dít. Nebudete tomu věřit, ale podařilo se natočit téměř všechno, co jsme chtěli. Oželet jsme museli jen příběh veveřáka, u nějž jsme si usmysleli, že se potká s přítelkyní, vezmou se a budou mít rodinku. V tom nás bohužel veveřák nechal, zůstal single. Ale vynahradila nám to třeba užovka, která se v jednu chvíli začne obtáčet kolem dubu a lézt do větví za vajíčky do hnízda, ptačí rodiče na ni rozčileně křičí a různě se posouvají nad ní na větvi. A vtom do akce vletěl nečekaně ledňáček, začal lovit rybky a udělal pointu, jakou jsme neplánovali, ale která dala filmu švih. Občas příroda překvapí. Chtělo to ale velkou dávku trpělivosti.
Pracovali jste s čipy a drony?
Máme ve filmu hodně příběhů, takže jsme řešili, jak je co nejklidněji natočit. Nejvíce se nám osvědčily tiché techniky, drony příliš ne, protože dělají hluk a zvedají kolem sebe vítr, ruší pak zvířata. Třeba sojku, kterou pronásleduje lesem dravý pták, jsme točili pomocí dlouhého lana, nataženého mezi stromy a kopírujícího dráhu ptačího letu. Na něm jsme použili kamery, co bývají na rychlých autech, aby stačily letu dravce. Ale bylo to dobrodružství - vyhýbat se stromům v té rychlosti bylo obtížné.
Živého herce někam nasměrujete, režírovat zvířata je ovšem vyšší dívčí. Jak spolupracovala?
Skvěle! Bylo to ale díky dlouhému, trpělivému pozorování života kolem něj, kterému kolega Laurent Charbonnier zasvětil čtrnáct měsíců! Přicházel v noci, aby zvířata nevyplašil, schovával se ve větvích, v keřích v okolí, maskoval se a zaznamenával důležité momenty pro natáčení. Zvířata mají víceméně stále stejné rituály a trasy pohybu, v podobných časech. Šlo o to vypozorovat jejich chování a umístit šikovně kamery.
Měl jste nějakého favorita?
Můj miláček byla veverka. Vyváděla neuvěřitelné kousky a dělala ksichtíky. To byl ideální herec. Ale i lesní myši měly jiskru.
Režisérův oblíbenec - veverka
Obešel jste se bez jediného slova komentáře, nádhera. Zato jste podle nálady příběhů nápaditě pracoval s hudbou - jazzem, folkem, dokonce operní árií. Byl to váš nápad?
Od samého začátku jsme vycházeli z idey, že nechceme žádný voiceover. V Evropě se tak dokumenty v drtivé většině točí, vysvětlují vám zdlouhavě v komentáři, že se právě díváte na matku sysla, jak loví a co si asi myslí nebo co by si měla myslet. Já tohle bytostně nesnáším. Příroda podle mě mluví sama za sebe. Takže jsme točili jen zvuky a hlasy zvířat, i když to byla dřina. Ptáčci měli různé škály zpěvu, obtížně jsme je pak ve střižně rozlišovali. Nosál dubový má šest nožiček, když jsme vymysleli určité hudební klapání, zjistili jsme, že vychází jen na čtyři. Museli jsme přidat. Připojili jsme pak i hudbu složenou přímo pro film a k ní žánrovky, o kterých mluvíte, včetně té árie. To aby film měl rytmus. Zabralo nám to rok, opravdu jsme se vyblbli.
Máte k přírodě zjevně blízko. Co bychom si podle vás z ní měli vzít?
Neřeknu asi nic nového. Ale faktem zůstává, že člověk nedostatečně respektuje přírodu a inteligenci zvířecího světa. Když jej sleduju, žasnu, jak je schopna ustavičné adaptace. Lidé přírodu používají jen pro spotřebu typu dřevo na podpal. Tím ale narušují její systém. Náš filmový dub, který mimochodem stojí v kraji Sologne, jižně od Loiry, na krásném místě, spotřebuje 200 litrů vody denně a přibližně kilo drobných kamínků, které rozmělňuje a dělá si z nich mízu. Bere si jen to, co potřebuje. Má svoji vlastní inteligenci. To je něco, před čím se skláním. Je to pro nás inspirace.
Jaký měl film ohlas u francouzského publika?
Výborný! Zatím ho vidělo 450 tisíc diváků, což je v postpandemické době ohromné číslo. Točili jsme ho hlavně s tím cílem, aby byl impulsem pro lidi k častějším vycházkám do lesa a vnímání života v něm. A pokud vím, tak se tak víceméně děje. Máme řadu krásných zpětných ohlasů.
Působil jste i jako podnikatel. Máte díky tomu svobodnější prostor ve filmové oblasti?
Ano. Ale nejen ve filmu. Každé mé setkání vždy vedlo k nějakému projektu - ať to byl třeba sportovní klub, renovace zámku nebo dokument. Pokaždé mě zajímalo totéž: společná užitečná práce a sdílení radosti. Mám štěstí, že jsem už hodně zažil a prošel různými obory, to mi ke stáru umožňuje podílet se na věcech, které považuji za dobré. Teď se třeba zabývám khmérskými chrámy v oblasti Angkor, kde kdysi žily vyspělé civilizace, a kterých se po odchodu lidí zmocnila příroda. Po kamenech se plazí vegetace, usadila se tam zvířata, nový život těchto úchvatných staveb mě mimořádně zajímá.
Vaše praneteř, herečka Léa Seydouxová je slavnou hvězdou, sledujete její dráhu? A jste fanouškem bondovek, kde hraje?
Ano, těší mě, že se jí daří. Je šikovná. A samozřejmě ji sleduji. Z bondovek mám rád tu první, kterou natočila, tuším Spectre? Tam se mi zdála víc přirozená, víc mě bavila. Léa je fajn žena. Líbí se mi na ní, že se chová skromně, nehraje si na hvězdu. Vezme si šátek na hlavu a brýle, vypustí líčení, obleče své miminko a jede na procházku. Nikdo ji nepozná. Umí dělit život na ten profesní, hvězdný a naopak na chování normální ženy.
Režisérův kolega Laurent Charbonnier sledoval život dubu víc než rok
Srdce dubu jste uvedl v Praze osobně. Nebyla to vaše první návštěva. Vracíte se sem rád?
Vaše město znám poměrně dobře a dlouho, byl jsem tu už před rokem 1968. Ano, vracím se rád. Později jsem tu strávil i půl roku během natáčení filmu Lazebník sibiřský, který jsme dělali s Nikitou Michalkovem na Barrandově. Jednou jsem přijel také jako majitel fotbalového klubu, hráli jsme tehdy se Slavií.
Jak to dopadlo?
No, my vyhráli. Asi tohle téma radši rychle opusťme. Rád bych řekl, že na vašem městě miluju ta setkávání s lidmi, kulturou, kavárnami. Líbí se mi jeho lidský rozměr, to, jak jste vy Češi laskaví, váš široký rozhled. Praha je město kultury, křižovatka architektonických, hudebních či literárních směrů, úžasně se to u vás větví - jako náš filmový dub. Proto je mi blízká.
11
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
