Kamarádka vlastnící půjčovnu s filmovými kostýmy i večerními šaty měla spoustu práce, po malování potřebovala rychle uklidit a vše připravit na slavnostní otevření. Po náročném dni jsme popíjely vínko a bavily se vkusem z různých zemí světa a tak kromě africké Nefertiti a japonské gejšy jsem se rázem stala i muslimkou s hidžábem na hlavě.

Z příjemného odpoledne mne vytrhla dcera oznamující, že už je osm hodin a ona nemá hotové úkoly. Nazula jsem boty, vzala velkou krabici s naším krásným starým, rudým, právě opraveným budíkem a vyrazila na tramvaj.

Sotva přístroj označil moji i dceřinu jízdenku, usedla jsem na první volné sedadlo a krabici položila významně na kolena. Dívala jsem se na dceru a mračila se. „Jak jen mohla zapomenout na školu? A jak jsem jen já mohla zapomenout, že se musí učit? Ouu."

Snad to byl ten důvod, že jsem vůbec nevnímala, že se místa okolo mne vyprázdnila a všichni cestující se přilepili na zadní sklo vagónu. Když se tramvaj náhle zastavila, má dcera se mne zeptala, co se to děje, sykla jsem odpověď: „Asi nějaká nehoda. Ty by ses spíše měla starat o svoji školu než o to, co kde lítá."

V tom mě vyrušil autoritativní hlas: „Opatrně odložte tu krabici a stoupněte si!"

Otočila jsem hlavu za hlasem a vyjeveně se podívala na policistu stojícího vedle mě. Budík byl v opravě téměř tři měsíce a nehodlala jsem se ho vzdát lehko. Přitáhla jsem krabici více k tělu a zakroutila jsem nesouhlasně hlavou: „Ne, co chcete?"

„To dítě je vaše?" padla další otázka. Muž vzal Áňu za rameno a snažil se ji sice jemně ale natlačit za sebe.

„Ano, to dítě je moje a vy ho nechte na pokoji." Asi jsem syčela jako had, ale vůbec jsem nerozuměla, co se kolem mě děje. Stále ještě jsem byla v myšlenkách jinde.

„Ruce vzhůru!" padl příkaz. Muž náhle držel v ruce zbraň a mířil na mne. To byl pádný argument, nechala jsem krabici na kolenou a ruce zdvihla. Pokud chce můj budík, tak si ho vemte, za kulku do hlavy mi to nestojí. V tom mi blesklo hlavou, co se děje. Já v muslimském hábitu s tikající krabicí na kolenou v tramvaji plné lidí. Viděla jsem to okamžitě v barvách… titulek hlásá: Už přicházejí, jsou tady a jsou plné násilí. Sebevražedné muslimky se vřítí mezi lidi a odpálí se i s bombou, jen aby zemřelo co nejvíce lidí …

„Hele, já nejsem, co si myslíte… já …," začala jsem nesměle.

„Mlčte, ty ruce výš!" štěkl a ustoupil dozadu. Ruce jsem měla za hlavou. Blížil se ke mně nějaký zakuklený marťan s průhledem pro oči. Ačkoliv mi bylo do pláče, začala jsem se hlasitě smát. Už jsem nic neříkala, protože to nemělo cenu. Pyrotechnik sebral opatrně krabici z mého klína a otočil se k odchodu

„Dejte na to pozor, je to křehké." Řekla jsem mezi výbuchy smíchu. Podíval se na mně vážně. Dodala jsem: „Právě jsem to vyzvedla a čekala jsem na to tři měsíce, tak opatrně." Neřekl nic, vyšel i s mým budíkem z tramvaje. V tu chvíli se dovnitř vřítili minimálně tři chlapi v černém, se zbraněmi mne donutili vystoupit ven, opřít se o tramvaj a rozkročit nohy. Vzpomněla jsem si na pití mojí dcery, které jsem zastrčila za gumičku do kalhotek, protože jsem neměla žádnou tašku.

„Promiňte, mám za pasem pití pro dceru, můžu ho vyndat?" zeptala jsem se opatrně, přece jenom zbraně namířené na mne dodávaly respekt slovům i jednání mužů zákona.

„Stůj, ruce na zdi a ani se nehni." Zněla velmi razantní odpověď. Jeden z mužů mě prošacoval a láhev z poza pasu vyndal. I tu technici zajistili a odnesli do auta.

Po zjištění totožnosti, po dlouhých minutách pod hlavněmi zbraní mě propustili, budík mi zabavili a pití mojí dcery také. Nastoupila jsem do vozu a sesula se na sedačku. Áňa mě hladila po hlavě a já se na ni beze slov dívala. Usmívala jsem se a pozorovala i lidi okolo nás. Stále nalepeni na zadním okně vagonu byli téměř všichni cestující. Na další zastávce jsme vystoupily. Zapomněly jsme na školu i úkoly, na všechno. Smály jsme se a šly domů pěšky.

„Tak co, mami, za co půjdeš domů příště?" zeptala se bezelstně má dcera, „já jen, až půjdeš za gejšu, aby tě nezatkli za porušení mravní výchovy mládeže…"