Kliknutím zvětšíteNa liberecké scéně sehrála mnoho rolí. Postava Lujzy v Atomové kočičce a Darji v Běsech jí navíc vynesly cenu popularity diváků – Libereckou Thálii. Pozoruhodná je i role Sorely v představení Sialská trojčata, kterou hraje na chůdách. Její zatím poslední rolí je postava Elidy Wangelové v Ibsenově hře Paní z moře, která měla premiéru v pátek.
Co vás napadlo jako první, když jste hlavní roli v Paní z moře dostala?
Byla jsem překvapená. Říkala jsem si a zároveň se ptala: Mám na to? Můžu být „paní“? Mám tolik zkušeností? Než jsem se s rolí seznámila, žila jsem v domnění, že hrdince je tak čtyřicet, že má něco „nažito“, ale pak jsem si uvědomila, že hra byla napsána v době, kdy třicátnice byly ženy středního věku, tedy paní…
Je potřeba mít pro konkrétní roli životní zkušenosti?
Určitě je to výhoda. Vždycky jsem vděčná, když mě starší herci upozorní, že by daná postava ve svém věku viděla situaci jinak než já. Zachovala by se jinak.
Jsou herci, kteří se rádi nechávají vést textem, a pak ti, kteří rádi improvizují. Ke které poloze máte blíž?
Jak kdy. Inscenace Mysteria Buffa měla vypadat celá jako improvizace, ale to, co divák považuje za improvizaci, je většinou velmi pečlivě nazkoušená herecká souhra. Míra improvizace by měla vycházet z textu, z jeho smyslu, to mi přijde nejpodstatnější. Musím vědět, co hraju, proč to hraju a pak z toho vyjde způsob, jak to hraju.
Letošní sezona odstartovala open-air představením inscenace Sialská trojčata, kde hrajete imaginární postavu Sorely a pohybujete se tam na chůdách. Jak je to těžké?
Když jsem se na ně postavila poprvé, hrozně jsem se bála. Teď už to „trochu“ umím, ale stále mám obrovský respekt. Jste v podstatě v pološeru, šedesát centimetrů nad zemí a rovnováhu držíte na dřevěných tyčích… Takže kdybych si řekla „už je to v pohodě“, tak…
Sialská trojčata nepojednávají jen o trojici architektů, kteří stáli za unikátní stavbou Ještědu, ale také o historii Liberce. Co jste se o něm dozvěděla?
Já jsem do Liberce přijela z Beskyd, kde je vysílač na Lysé hoře, takže jsem vlastně přijela od vysílače k vysílači. Také si ještě pamatuju obchodní dům Ještěd. Když ho začali bourat, neměla jsem k němu takový vztah. Viděla jsem všude ty bagry, jak tam trhaly ty kusy masa, lidi za plotem, kteří na to nevěřícně koukali. Někteří měli dokonce slzy v očích. Postupem času jsem od lidí zjišťovala, co pro ně znamenal. Když jsme pak začali studovat tu hru, docházelo mi, jak dokonalá stavba to byla a pochopila jsem souvislosti.
Vy jste se představila také jako zpěvačka a textařka, Nestýská se vám po zpívání?
Já si říkám, že všechno vždycky funguje po nějaký čas a pak je potřeba jít dál. Hudbu mám opravdu ráda a potřebuju ji k žití. Vyrostla jsem na Plíhalovi, Nohavicovi, poslouchám funky, miluju folklor… Když slyším cimbálovku, úplně mi poskočí srdce, takže to možná jednou zase přijde, ale musí to dozrát. Tak to prostě je, všechno má přijít v ten správný čas.
Letošní rok je pro vás bilanční. Třicet let, desátá sezona, cítíte, že je to pro vás nějaká zlomová doba?
Všímám si, že se mi začínají dělat vrásky. Ne, to si dělám legraci, ale víte, jak to je… Je vám 29 a půl a říkáte si: Ne, to nepřijde. Ale přijde.
A po pracovní stránce? Neříkáte si, že je čas vyrazit jinam, nejlépe do Prahy?
Říká se, že na divadle existuje sedmiletý cyklus, a pak by to měl člověk zkusit jinde. Ale proč, říkám si? Dobré divadlo se přeci dá dělat všude. Já jsem tu potkala spoustu skvělých lidí, kteří mě někam posunuli, ať už to byl pan režisér Rajmont, Krejčí nebo Lang, a spoustu kolegů, kteří mě hodně věcí naučili. A všechno to můžu předat libereckým divákům. Když přijde herec do divadla, je tam dva roky a pak odejde, říkám si, co se tam naučil? Podle mě může odejít, ale také se tam něco naučit.
Ale co kdyby přišla nějaká nabídka?
Nějaké už přišly, ale nikdy jsem neměla pocit: Ano, to je ono, tam mám jít. Což ale vůbec neznamená, že bych tu seděla a čekala na to pravé. To vůbec. Mám tu krásné role a jsem vděčná Bohu, že tu mám pořád skvělou práci a pěkné příležitosti.
Takže v Liberci je dobře?
Je. Já jsem si to tu zamilovala. Kde jinde najdete třeba takovou raritu, že nastoupíte do tramvaje a vystoupíte v lese? Jasně, že ti, co tu žijí déle, vidí chyby, ale já mám tuhle kotlinu, která si tu žije svým životem, ráda. A mám moc ráda zdejší divadlo a soubor, který je strašně dobrý a hrají v něm moc dobří herci.
38
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
