Nedávno vyšla knížka libereckého knihovníka Marka Sekyry Máchovské mýty a omyly. V té souvislosti se nám svěřil s tím, proč ho zlákalo máchovské téma, co ho vedlo k napsání dalších publikací a od čeho se odvíjejí jeho různorodé záliby.
V roce 2002 jste s manželkou opustil svoje rodné Ústí nad Labem a našel nový domov v Liberci. Co Vás vedlo k tomuto rozhodnutí?
Určitě ne to, že bych zanevřel na Ústí. Pořád se dívám na fotografii ústeckého panoramatu. Lákala nás však krajina mezi Českým rájem a Lužickými horami. Rodiče mají chalupu v Lužických horách a z Liberce je blízko na skály do Českého ráje.
S jakou kvalifikací jste do Liberce přišel?
Původně jsem vystudoval učitelství, obor český jazyk – dějepis. Diplomovou práci jsem napsal na téma Vývoj panství Krásný Les. Dějepis mi zpočátku připadal zajímavější, dnes jsem spíš v kontaktu s češtinou než s dějepisem, ale tím, že se zabývám literární historií, se mi stýkají oba obory.
V Severočeské vědecké knihovně jsem pracoval jako informační pracovník, po přestěhování do Liberce jsem působil v Severočeském muzeu. Momentálně jsem vedoucím Všeobecné knihovny Krajské vědecké knihovny v Liberci. Je to zvláštní, protože oba moji rodiče působili jako chemici.
Věnujete se zpracovávání německé regionální literatury. Specializoval jste se během studií na německý jazyk?
Vůbec ne. S překládáním materiálů pro diplomovou práci mi pomáhala babička. K němčině jsem přičichl až na vysoké škole. Teprve když jsem zjistil, jak bohaté fondy německé beletrie čekají v knihovně na zpracování, přišlo mi to lákavé a začal jsem se touto literaturou zabývat. Zjišťuji, co existuje krásných dosud nepřeložených věcí. Naštěstí spolupracuji s panem Otokarem Simmem, který zná i místní dialekty, jimž by běžný Němec nerozuměl.
Díky této spolupráci píšeme například do časopisu Světlík od roku 2004 o starých německých autorech z Liberce a přinášíme ukázky z jejich tvorby. Podařilo se nám v roce 2008 vydat knihu o regionálních autorech a jejich díle pod názvem Ještědské květy. Připadá mi, že poslední dobou se lidé stále víc zajímají o historii míst, v nichž žijí a chtějí vědět, kdo žil před nimi.
Vy jste ale s publikační tvorbou začínal jako autor. V roce 2007 jste se představil veřejnosti sbírkou básní Modré hodiny.
Tehdejší sbírka shrnovala moji tvorbu z let 1998–2004 a čtenáři v ní mohli najít mimo jiných básní také tři haiku. Do sbírky přispěla i moje žena Alena. Momentálně připravuji další sbírku, která bude žánrovou všehochutí, tématicky však bude odrazem mého vztahu ke krajině od Ústí nad Labem po Náchod, protože otec je z Náchoda. Mělo by to být mé vyznání různým částem krajiny. Hotové jsou již ilustrace ke knížce od pana Štefana Škapíka.
Vaše básně před časem zazněly například při Svatozdislavském koncertu na Lemberku.
Tam jsem se tehdy bohužel nedostal, ale vím, že Zdeněk Rakušan je pro komponovaný pořad vybral. Své básně představuji většinou sám. V Čajovně 82. vůní v Liberci jsem účinkoval s kamarádem hudebníkem z Ústí nad Labem.
Také pořádáte Literární kavárny s Kruhem autorů Liberecka (KAL) v liberecké knihovně…
Většinou se scházíme s milovníky literatury, když se něco nového vydá. Šesti členům KALu vyšly nedávno knihy. Mohu připomenout jména autorů: Janáček, Hejnic, Kubín, Příhoda, Šebelka a já. Proto na březen chystáme veřejné čtení. Bude to 14. března v Turnově, 22. března v Liberci a 29. března v České Lípě.
Proč jste se ve Vaší nové knize zaměřil právě na Máchu?
Je mým nejoblíbenějším básníkem a je mi blízký i lidsky. Řekl bych, že s ním souzním. Člověk ho chápe, když chodí krajinou. Když pak člověk čte tolik nesmyslů o jeho osobě i díle, zákonitě se musí naštvat. V roce 2006 jsem k máchovskému výročí napsal článek do Kalmanachu, ale zbyl mi materiál. Při dalším výročí v roce 2010 jsem dopracoval další údaje, ale materiál se zase nepodařilo publikovat celý. Nakonec díky Kruhu autorů Liberecka mohla vyjít knížka, v níž se snažím poukázat na nesmyslnost bulvárního pohledu na Máchu. Mnozí autoři se snaží přidávat k interpretaci Máchova díla, co se jim namane. Ještě tu nebyla teorie o vlivu keltské mytologie na Máchovo dílo, v níž podstatnou úlohu hraje kolo, západ a den počínající večerem. Třeba někdo přijde i s tím.
Ve Vaší knížce o máchovském bádání i omylech se mi líbí obrázky Vaší dcery.
Vztah k Máchovi prožívá celá naše rodina, pravidelně chodíme na pochody nazvané Máchovi v patách, které pořádá knihovna v Doksech. Není to vždy po místech, kudy Mácha chodil, ale určitá souvislost s Máchou bývá. Během pochodů se účastníci setkají i s herci malého divadýlka z Mladé Boleslavi. K pochodu se většinou vydává i nějaké povídání. Letošním tématem jsou pivovary, takže při pochodu 26. března bude trasa: Březina, Loukov, Svijanský Újezd a Příšovice. Zpočátku chodilo zdravě málo lidí, teď už je pochod masovější, ale i tak se chystáme vyrazit.
Působíte jako tajemník Kruhu autorů Liberecka. Jak náročná je to funkce?
Nejpotřebnější je hledání finančních zdrojů, aby bylo možno publikovat knížky. Není jednoduché sepisovat žádosti o grant, v tomto spolupracuji s panem Příhodou. Každým rokem vydáváme sborník prací našich členů Kalmanach. Letos by měla vyjít ve spolupráci s našimi kolegy ze Saska Česko-německá čítanka díky podpoře Euroregionu Nisa. Kalmanach proto asi letos nebude.
Čím vyvažujete sezení u počítače a nad knížkami?
Stejně jako můj otec i manželka se zabývám horolezectvím, i když dnes míň než dřív. Se ženou ale milujeme vysokohorskou turistiku, takže jsme s dcerami, jimž je teď pět a půl a osm prochodili Tatry. Obě jsou zvyklé chodit, takže dokázaly za den ujít až patnáct kilometrů.
To jste ale museli mladší dceru nosit…
Kdepak. Děti jsou v tomhle smyslu „nesmrtelné“. My po túře byli rádi, že sedíme, dcerky klidně skotačily. Prostě se nesmějí nechat zlenivět.
Jak jste se dostal ke skotským tancům?
V době, kdy mladí studují na střední škole, láká je tajemno. Já nebyl výjimkou, líbila se mi keltská mytologie. Strávil jsem asi tři týdny ve Skotsku. Pak jsem se dostal na Skotské hry na Sychrov a začal tancovat. Většina členů naší skupiny má kilt ušitý v Čechách, já ho koupil ve Skotsku. Zájem o keltskou problematiku se odrazil i ve jménech našich dcer: Malvína Anna a Vivien Veronika.
Chcete v Liberci zakotvit už natrvalo?
Dokud jsem pracovně činný, asi ano, v důchodu bych rád šel někam do klidného kouta, nejraději k horám.
Anna Košárková