Asi tušíte, že je řeč o Zdeňku Svěrákovi, jedné nejvýznamnější osobnosti našeho kulturního života. Ačkoliv se v poslední době publicitě spíše vyhýbá, pro Deník udělal výjimku.

Herce a režiséra jsme vyzpovídali při jeho návštěvě Městského divadla v Jablonci nad Nisou, kam zavítal s kolegy z Divadla Járy Cimrmana v pátek 9. prosince.

Máte nějaký vztah k Libereckému kraji? S Divadlem Járy Cimrmana sem jezdíte hrát každoročně.

Ano, určitě, v Liberci jsme třeba točili jednu scénu k filmu Jára Cimrman ležící, spící. Častěji ale jezdím do Tanvaldu, protože Liptákov je hodně blízko. Máme tam Cimrmanovu cyklostezku a každoročně přivítáme ty, co jedou závod před kostelem. Máme tam i krásnou sochu Cimrmana, která zdobí Kino Jas Járy Cimrmana. K Tanvaldu tedy vztah mám, i pan farář nám tam vždycky žehná.

Jak vybíráte jednotlivé hry, které zahrajete v daných městech?

Otáčím všech patnáct her, které jsme objevili a s Láďou Smoljakem upravili, takže každý rok má třeba i nový divák možnost všech patnáct her vidět. Některé hrajeme častěji, ale snažíme se je za celý rok odehrát všechny.

Vždy, když jedeme na zájezd, náš manažer dbá o to, abychom hráli hru, která v daném městě dlouho nebyla.

Kterou hru Divadla Járy Cimrmana hrajete nejraději?

Já je hraji všechny rád. Na mou duši. Už jen proto, že jich je patnáct, tak si od nich vždycky odpočinu a musím si pak každou minimálně přečíst, než ji hraji.

Udělám tzv. oprašovačku, abych ji nezkazil. Třeba včera jsme hráli pohádku Dlouhý, Široký a Krátkozraký a já jsem ji dlouho nehrál, protože ji teď většinou hraje Mirek Táborský, tak jsem si ji musel osvěžit. A zase jsem si řekl, jak je to krásná hra. Nebo Hospoda Na mýtince. To si říkám: Vždyť nám bylo pětatřicet, když jsme to napsali, teď nám je pětasedmdesát a pořád se lidé smějí. To mě těší.

Ale ze všeho nejraději hraji Záskok, protože tam jsme si s Láďou napsali vděčnou roli, ve které jsme se střídali. Je to Karel Infeld Prácheňský. Přijede pomoc kočující společnosti a nakonec celé představení zkazí. To se hraje samo.

Jakou hudbu rád posloucháte?

Co se týče klasiky, tak jsem se nedostal přes romantismus. Já mám nejradši Antonína Dvořáka, i když Smetanu taky, ale je mi bližší Antonín Dvořák. Taky mám ráda jazz. Ale nemohl bych třeba poslouchat pořád jen jazz nebo pořád jen country.

V hudbě je dobré, když si můžete přeladit zase na něco jiného. Takže já poslouchám ten hroznej repertoár radiožurnálu, tam už některé písničky znám z paměti, protože je pouštějí pořád dokola. Když mě to nudí, tak si přeladím na ČRo2, kde pouštějí více českých písniček než anglických a taky hrají písničky pro starší lidi. Jsou to písničky z mého mladí.

Takže máte rád i nějaké české interprety?

Třeba Karel Hála se tam občas ozve nebo Naďa Urbánková, když byla ještě mladá a v plné síle.

Chodíte třeba i na koncerty?

Na koncerty chodím málo, ale teď nás s manželkou vzal na koncert Jarda Uhlíř. Tam jsem slyšeli jednoho Dvořáka. Byl to violoncellový koncert. Slíbil jsem si, že se musím polepšit a chodit častěji, protože mě to dojímá a vzrušuje.