Studoval jsem sklářskou školu, ale sklářem jsem se nestal. Musím se přiznat, že práce se sklem mě nenadchla. Vadilo mi, že na rozžhavené sklo nemůžete sahat, maximálně pinzetou či nůžkami, ale ne prstíčkem. Navíc se může stát, že když už máte hotový výrobek, tak praskne a vaše práce přijde vniveč. Se sklem máte jen jeden pokus, pak už to budete těžko předělávat.
Zdroj: Archiv Martina Hyblera
Práce s kovem se mi líbí víc. Když se mi něco napoprvé nelíbí, můžu to odbrousit, vyvrtat, přivařit, ohnout. A když mě to přestane bavit, tak to hodím do šuplíku a vrátím se k tomu až třeba za týden. To se sklem nejde.
Zdroj: Archiv Martina Hyblera
Už odmala jsem se tátovi motal v dílně, kde jsem piloval, řezal a kladivem vyráběl různé parní stroječky a mechanismy. Žádný z nich ale pochopitelně nefungoval. To mě ale neodradilo a zkoušel jsem to znovu a znovu. S výrobou nožů to bylo podobné, začínal jsem od nuly.
Zdroj: Archiv Martina Hyblera
Uběhly dva roky, co jsem vyrobil poslední nůž. Dal jsem si pauzu a aktuálně vyrábím převážně věci na rozdělávání ohně. A proč? Zápalky navlhnou, zapalovač se rozbije. Křesadlo ale nenavlhne a nerozbije se. Zapalovač sice stojí deset korun, ale křesadlo vás donutí vběhnout do lesa a shánět tam březovou kůru, mech, a další hořlavé věci.
Zdroj: Archiv Martina Hyblera
Dílnu mám přibližně deset let. A každým rokem tam přibude spousta nového harampádí. Když tam rozpažím, dokážu se ještě otočit dokola, takže zatím to stačí. Ale časem to bude chtít větší prostor. Nejdříve se jednalo o hobby, které přerostlo v zaměstnání. Inspiraci čerpám hlavně na internetu.
Zdroj: Archiv Martina Hyblera