Kliknutím zvětšíteNejvlasatější obec v republice. Takové přízvisko měla ve druhé polovině osmdesátých let Libina. Ve vesnici a jejím okolí se zformovala silná komunita „mániček“, konalo se zde několik nepovolených akcí. Některé z lidí stálo tehdejší angažmá nepříjemnosti s bezpečnostními orgány, jiné existenci.
Underground v Libině a okolních vesnicích se stal fenoménem ve druhé polovině osmdesátých let 20. století. „Navazoval na hospodu Čtverka v Uničově. Pořádaly se tam akce místního undergroundu. Jezdila na ně spousta Libiňáků. Prostě se v Libině našla komunita lidí, kterým se to líbilo a akce začali pořádat i v Libině,“ popisuje podhoubí unikátního fenoménu historik Vít Lucuk. Ten s řadou aktérů mluvil v rámci projektu Paměť národa, za nímž stojí nezisková organizace Post Bellum.
Mikšíkovy narozeniny
Jeden z prvních festivalů se odehrál v rámci oslavy pětadvacátých narozenin Antonína Mikšíka v květnu 1985 na louce v Třemešku u Oskavy. Součástí takových akcí bývaly koncerty undergroundových kapel, výstavy místních umělců či představení osobité divadelní hry. Do Třemešku přijelo kolem dvou set lidí. Vystoupily kapely Výtah pro 4 osoby, Brix Bar Band, Vojenská divize Ministerstva vnitra, Křečový žíly a folkový hudebník Roman Morocz.
Krátce před setměním ale zasáhla policie a účastníci festivalu se museli přemístit na zahradu přilehlého domu. „Policajti nám pak dali pokoj. Stáli kolem stavení, ale dovnitř nešli. Kdo odcházel, tak ho prolustrovali,“ vzpomíná Antonín Mikšík, kterého následně předvolala k výslechu Státní bezpečnost.
Lidí se svobodným smýšlením, dlouhými vlasy a charakteristickým stylem oblékání žila v Libině řada. Scházeli se v hospodě Obecní dům nebo U Bryxů. Jedním z nejaktivnějších organizátorů akcí byl Jan Soldán. Na odlehlém statku v Oskavě uspořádal dva ročníky takzvaného Antirockfestu, další festival pak v rámci své svatby v lednu 1986 v kulturním domě v Obědném. Byla to první akce s profesionální zvukovou aparaturou. Zvukař, který jinak pracoval pro Lenku Filipovou, byl vystupujícími kapelami poněkud zděšen. Zvlášť když skupina Hudební hluch začala ve skladbě Kapavka zapalovat svíčky a lepit je na jeho vzácné a drahé bedny.
Přehrávky kapel
Právě pod rouškou svateb či různých rodinných oslav se vystoupení často pořádala. Oficiální koncerty musely mít povolení. Vystupovat na nich mohly jen schválené kapely. „Každá kapela musela projít takzvanými přehrávkami. Teprve poté mohla oficiálně vystupovat. Musela předložit texty písní, posuzoval se dokonce i styl oblékání jejích členů. Nemohli zpívat písničky v angličtině, problémem byla jakákoli narážka na režim,“ popsal Vít Lucuk. Kapely, které přehrávkami neprošly, musely hrát tajně.
Dramatické okolnosti měla svatba Romana Moravce v kulturním domě v Obědném. Mělo na ní vystoupit několik skupin a přijelo velké množství mladých lidí. Kulturní dům tehdy obklíčili estébáci, esenbáci a milicionáři. Do sálu vstoupili s vlčáky bez náhubku a s obušky v ruce. Následovaly rány, několik mladých lidí pokousali psi. Účastníky festivalu pak naložili do autobusů a odvezli k výslechu. Místní lidé popisovali, že zdejší dění připomínalo válečný stav.
„Sbalil mě tam nějakej policajt, protože věděl, že mám foťák. Po kapsách jsem měl nafocený filmy, tak jsem si říkal, že je to v pytli. Chtěl, abych vytáhl film z foťáku, tak jsem ho vymotal a osvítil. Tak hned, že půjdu do antonu. Zeptal jsem se, jestli si můžu odskočit na malou, nebo se jim v antonu počurám. Poslal mě k plotu. Viděl jsem, že mají problémy s dalšími lidmi, a zmizel jsem dírou v plotě a šel na nádraží,“ vzpomínal Antonín Mikšík pro Paměť národa, jak se mu podařilo vyhnout zatčení.
Co na socialismu nejvíce vadilo Janu Hrušínskému a poslankyni Kateřině Konečné?
Neměl ale ještě vyhráno. Na nádraží čekala spousta lidí na vlak a za chvíli tam znovu přijeli policisté se psy. „S jedním kámošem, co hrál v kapele Povinná slepota, jsme utekli přes louku do lesa. Na zádech táhl baryton saxofon, ale nemohl s ním utíkat, tak ho strčil do nějakýho křoví. Viděli jsme, že za námi utíkají se psy. Utíkali jsme lesem přes kaluže, aby ztratili stopu. Nedostali nás, ale ten saxofon asi objevili a zabavili, protože už jsme ho nikdy nenašli,“ dodal.
Nesnesitelná šikana
Jan Soldán byl kvůli pořádání akcí v hledáčku Státní bezpečnosti. Poté, co podepsal Chartu 77, se pro něj šikana bezpečnostních složek stávala nesnesitelnou. Dostal výpověď v uničovských strojírnách, nikde jinde jej zaměstnat nechtěli. Podle tehdejších zákonů mu hrozilo vězení za trestný čin příživnictví. Aby doložil alespoň minimální příjem, začal prodávat vybavení domácnosti.
„Aparát, kuchyňskou linku, šicí stroj, všechno jsem prodal,“ vzpomínal pro Paměť národa. Takový život se ale nelíbil manželce, s níž měl Jan Soldán dvě děti. „Tehdy jsem všechno ztratil. Odešla ode mě žena s dětmi. Nic jsem neměl. Možná dvoje kalhoty, dvě trička, holobyt, na zemi matračka,“ dodal muž, pro kterého se východiskem stala víra v Boha.
Náměstek hejtmana
Co dělají lidé z undegroundového hnutí dnes? Například někdejší člen kapely Brix Bar Band Dalibor Horák je náměstkem hejtmana Olomouckého kraje. Jiní se věnují umělecké tvorbě, další podlehli alkoholu a drogám. „Někdo se od undegroundu zcela odřízl, jiný v tom stylu života zůstal doteď. Rozhodně se ale určitá část vídá, schází se na festivalech,“ uzavřel Vít Lucuk.
Velkým setkáním někdejších „mániček“ byla oslava padesátých narozenin Jana Soldána. Akce se uskutečnila v roce 2016, třicet let po jeho legendární svatbě, znovu v kulturním domě v Obědném.
4
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
