Před časem jsem natáčela krátký dokument pro televizi. Požádali mě, abych na závěr napsala a přečetla nějaké své životní heslo nebo motto, kterým se řídím.

Nemám ráda zkratkovité fráze, moudra vměstnaná do jedné věty a poučné citáty. Když na něco takového v textu narazím, probouzí se ve mně spíš touha diskutovat než poslechnout a stát se lepší. I proto jsem citáty nikdy nesbírala a nemám potřebu vymýšlet přemoudřelá slova a poučovat. V tomto případě ale nebylo zbytí, a tak jsem se zamyslela a požadovanou větu jsem napsala. Vlastně jsem zformulovala jedno z těch jednoduchých pravidel, podle kterých se snažím žít, a věřím, že kdyby se jím řídili všichni lidé, svět by byl lepší. Zní asi takto: Hledejme to, co máme společné, ne to, co nás rozděluje.

Vím, že to není jednoduše proveditelné – ostatně tak jako žádné z mouder, která kolují v takovém množství po sociálních sítích. Jednoznačně bez kladného účinku na uživatele, protože právě sociální sítě jsou přímo hnízdem nesnášenlivosti.

Ale zkusme se zasnít a představit si, že by se tímto pravidlem svět skutečně řídil. Jak by asi vypadala setkání státníků a vysokých politiků, kdyby se opravdu snažili najít společnou řeč, místo aby se – zcela oprávněně – báli, že se druhá strana pouze bude snažit získat z jednání něco pro sebe?

Sestupme však z pater vysoké politiky do našeho všedního života a porozhlédněme se po situacích, které denně zažíváme. Letmá setkávání, navazování nových přátelství, každodenní komunikace. Každý z nás občas zažil ve vztahu – a teď nemám na mysli jen ten milostný - zklamání. Někdy je opravdu těžké přistupovat k novým lidem bez předsudků.

Alena Mornštajnová
je spisovatelka

Teď, když jsem na světě nějaký ten pátek a ohlížím se za dny, které byly, vidím, že jsem ke spoustě lidí, věcí a událostí přistupovala způsobem, který by kdekdo označil za naivní. Když přišla do školy nová spolužačka, přivítala jsem ji bez výhrad a předsudků, protože jsem si dokázala představit, jak cizí se v semknutém kolektivu asi cítí. Nové lidi ve svém životě dodnes přijímám bez ostražitosti, a totéž očekávám i od nich.

Ne vždy dopadám dobře, blízcí mi radí, abych byla opatrnější, ale já nemám potřebu cokoli tajit nebo skrývat, mluvím o svém životě možná až příliš otevřeně a upřímně, a tím se stávám zranitelnou. Ano, zranitelnou, protože ne všichni žijí podle pravidla, které já považuji za samozřejmé, neboť nevyžaduje nic jiného než slušnost a empatii. Nehledají, co spojuje, ale pátrají po jakékoli rozdílnosti.

Na tomto místě se mi vybavuje situace z knihy v Čechách velmi oblíbené americké autorky Betty MacDonaldové. Líčí v ní, že jeden jediný společný zájem stačí mužům, aby spolu navázali celoživotní přátelství. Třeba že oba rádi loví. Pak je prý úplně jedno, že dotyčný bije svou ženu a smrdí. Je dobrý lovec a umí o tom zajímavě vyprávět. Tečka. Ženy to mají naopak. Stačí jeden rozdíl, tvrdí Betty MacDonaldová, a přátelství je narušeno.

Přehání samozřejmě. Od toho humoristické knihy jsou. Ale něco pravdy na tom bude. V tomto případě hlasuji za mužský přístup k věci, i když přes některé skutečnosti, jako je bití manželek a odpudivý zápach, je opravdu těžké se přenést. Toleranci vůči rozdílnostem bych však doporučila.

Někdy stačí některé rozdíly prostě nezmiňovat. Když jsme u americké popkultury, vzpomeňme na Disneyho kreslenou pohádku Bambi. Maminka králičice v ní radí svému neomalenému potomkovi: „Když nemůžeš říci nic hezkého, raději mlč.“

Vidíte, v pohádkách se skrývá nejednou moudro a člověk se učí celý život. Třeba při sledování filmů s vlastními ratolestmi.

Radou matky králičice by se měli řídit hlavně diskutující na sociálních sítích. Málokde najdete takovou míru nesnášenlivosti a nenávisti jako na internetu, kde se pisatelé mohou schovat za přezdívku či zcela vymyšlené jméno. V příspěvcích pod seriózními i méně seriózními články komentují mnohdy zcela scestně a od věci, a vybíjejí si tak své frustrace. Asi si neuvědomují, že jejich komentáře vypovídají nejvíce o nich.

close info Zdroj: Deník zoom_in Když čtu jakýkoli nenávistný komentář, představuji si, že je výplodem nešťastného, zahořklého a životem zklamaného člověka. Vždyť kdo jiný než pisatel bez naplněného života má čas vysedávat u počítače a plodit zlé komentáře na jakékoli téma. Proč místo obhroublé kritiky meteorologů, kteří se o dva stupně Celsia zmýlili v předpovědi teploty v jeho obci, nejde dělat něco užitečného? Proč musí pod článek významné filozofky napsat, ať se jde najíst, že je moc hubená, a pod fotku političky poznamenat, že je nejen hloupá, ale i tlustá?

V tu chvíli úplně vidím pisatele onoho komentáře, jak se mu ve stříbřitém světle monitoru lesknou oči a jak se tetelí, že jim to nandal. Já vám ten úsměv sundám z obličeje, říká si v duchu. Když jsem nespokojený já, budete vy také.

Člověk, který hledá jen to, co je na druhých špatně, odsuzuje sám sebe k samotě. Žije svůj malý zahořklý život bez radosti a bez přátel. Ne, říkám to špatně. Takový člověk nežije, jen přežívá a dobrovolně se topí v rybníku nenávisti.

Přestože nemám citáty ráda, v této souvislosti se mi vybavuje věta francouzské spisovatelky George Sandové. Nevím, jestli ji budu opakovat přesně, ale zněla asi takto: „Osamělý člověk je jen stínem člověka.“ A já k tomu dodávám: Pravděpodobně žijeme jen jednou, a tak neprocházejme životem jako stín!

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.