Paní Barešová ze Železného Brodu zná spousty tajemství svých dědů a babiček. Ví, jak byl tvrdý život mezi válkami, co znamenala pro obyvatele podhůří Jizerských hor půda. Znamenala život v nelehké době, radost i starost, obavy i naděje.

Pak čas trhl oponou a komunista republikou a zemědělcům bylo zle. Jen málo z nich dokázalo vzdorovat přemlouvání a výhrůžkám agitátorům zemědělských družstev. Lidé pro půdu umírali i několik let po válce, bránili ji vlastním zdravím i životem. Brečeli, nadávali, ale vždy bojovali.

Po sametové revoluci se zdálo, že život na vsích se k této filosofii předků vrátí. Realita je ale spíše jiná. Dnešní zemědělci, především ti malí, jen hledí na to, kterak molochy chrlí tuny a tuny řepky, jak jim stát a Evropská unie přerozdělují miliardy z dotací.Ale i mnozí malí podlehli tlaku peněz a mnohdy raději dvakrát posekají louku, než aby pěstovali obilí, nedej bože zeleninu. Na to moc dotací nedostanou, za pastviny ale ano. Že se nic nepase, nevadí.

Vlasta Barešová
Přijde bída a lidé si země zase začnou vážit, říká farmářka z Železnobrodska

Menší část zemědělců se ale vskutku k dědictví předků vrátila. Pěstují, převážně ekologicky, obilí, zeleninu, ovoce, chovají dobytek.Na malých políčcích, která stále ubývají, v potu tváře dolují ze země její plody, aby jí zase vraceli vše dobré.

Jaký rozdíl zahledět se do záhonů rodiny Barešů na okraji Železného Brodu nebo Macháčkových v Huntířově a na širé žluté lány v nížinách hned za Turnovem. Ale, jak říká paní Barešová: „Přijde bída, hochu. Přijde bída a lidé si zase začnou půdy vážit. Ale to si uvědomí tak za dvacet let.“ Kéž by tomu bylo již dnes.