S vymahatelností práva to jde v naší zemi z kopce, i bez tématu roušek. Stačí vnímat spory, v nichž se objevuje i tak obyčejný přečin jako maření výkonu úředního rozhodnutí, související s řízením aut. Nejde ani o vynesené tresty, ale o opakující se moment, kdy obžalovaní sice litují, a zároveň se hlásí k tomu, že dřívější rozsudky, kdy jim bylo zakázáno řízení, dál porušovali.

Bylo to konkrétně v minulých dnech vidět u českolipského soudu, který projednával dvě kauzy mladých mužů, kteří se „proslavili“ šílenými jízdami autem. První, Viktor kličkoval zběsilou rychlostí Českou Lípou, ovlivněný pervitinem vytlačoval jiná auta, křižovatku bral na červenou, řítil se v protisměru.

U soudu rezonoval fakt, že z vydaného zákazu řídit si nic nedělal. Podobně soudní zákaz sedat za volant ignoroval i čerstvě odsouzený Milan, který neměl ani problém se přiznat, jak s jezdil i opilý. A k soudu ho dostala až jeho jízda, při níž v době nouzového stavu divokou jízdou přejel do Německa. Paragrafem „násilné překročení státní hranice“ se nejspíš teď ve vězení chlubí.

K věčně porušovanému zákazu řízení, v hantýrce k „mařence“, se až něžně doznával. Lze se sázet, že až je pustí z vězení, těžko odolají zapovězené projížďce. Přitom oba byli na Českolipsku jen špičkou ledovce. Pouze v jediném okrese, v rozmezí tří měsíců, v běžném, nerespektovaném paragrafu. Zákon musí přitvrdit!