Zmar, zkáza. Střechy, stěny padají a hroutí se, otevřené prostory zasypávají odpady všeho druhu. Vstup jen na vlastní nebezpečí. I největší fandové jejího znovuzrození už proto nyní ztrácí naději…Zbývá zázrak!

Faktem je, že dnes kriticky ohrožená památka z časů secese měla na všechny poválečné majitele smůlu. Mrzí, že od ní dal ruce pryč stát, který si za socialismu nedaleko postavil na lustry nový závod. Nebo proč se ho před léty neujala společnost Preciosa, která je nástupcem státního podniku Lustry a tím i firmy Elias Palme, která Eliášku postavila. Na záchranu a nové využití je dle odhadů třeba 350 milionů korun. Destrukci tak těžko mohlo svými nízkými rozpočty zastavit město Kamenický Šenov, kterému nikdy nepatřila.

Bývalá továrná na křišťálové lustry firmy Elias Palme v Kamenickém Šenově.
Někdejší skvost Kamenického Šenova spěje k zániku. Čeká na nového majitele

Dosavadní majitel sice měl vidiny oprav, ale vzdal je. Přes různé sliby, snahy, iniciativy, několik vyčerpaných dotací či malý pokus o dílčí zajištění se stav budov zhoršil. Ani stejnojmenný spolek, založený právě kvůli získávání dotací příliš neuspěl.

Útěchou a plusem sice může být krásný výhled do kraje, velká zahrada a železobetonová konstrukce čelní budovy, kterou nenapadne dřevomorka a je staticky velmi pevná, ale na zmrtvýchvstání Eliášky to zřejmě nebude stačit.