Zdánlivě nesouměřitelné, přesto se společným podtextem – fatálně narušených vztahů mezi sousedy. První je o tragickém sporu rodin ve Volfarticích na Českolipsku. Druhá o rozhodnutí polských úřadů povolit těžbu na hnědouhelném dole těsně na hranici s Českem a Saskem až do roku 2044.

Drancování krajiny ještě více připraví o vodu, znásobí prach a hluk v českých vsích při hranici. Obě kauzy vypovídají o tom, že bezohledný, agresivní soused je jedno z nejhorších trápení, které může člověka, i kraj, stát potkat. Polský postoj je neomluvitelný. Poláci plundrují kout země k němuž nemají vztah a který získali díky Stalinovi, ale především vztahy se sousedy.

Těžko teď odhadnout zda od souseda vůbec nějakou satisfakci získáme. Liberecký soud to měl snazší: uznal vinu muže, co ve Volfarticích zastřelil svého nejbližšího souseda. A poslal ho na 14 let do žaláře, navíc nařídil hradit miliónové odškodné pozůstalým. Co je to ale platné, když už dohnal sousedskou nenávist do nenapravitelných rozměrů. Během procesu nejevil sebereflexi ani upřímnou lítost. Vinu hledal jinde. Věta na konci soudu, o lítosti za zničený život, vyzněla formálně, spíš jako dojetí nad zpackaným životem své rodiny.

Ignorace, agresivní rétorika, naschvály i sebelítost čiší i z většiny polských reakcí k Turówu. Přestože každá z kauz má jiný rozměr, obě jsou nesmírně závažné. Vypovídají o tom, že vydařené a nezištné sousedské vztahy jsou darem z nebes. Opak nezměrným neštěstím