Pošta by měla být lidem na blízku a vyzařovat jistou důstojnost a serióznost. Tradiční vztah a až důvěrné propojení s lidmi, obcemi, městy už ale prakticky zmizelo. Za zachování právě toho by stát neměl litovat peněz. Ne vše svádět na trh, na digitalizaci, internet. Stát nemá poště dlužit, ale nemá od ní ani chtít,aby byla „pépéelkou“ či amazonem.

Práce u pošty byla dříve ctí i příležitostí být blíž svým sousedům. Tak jak to dokládají mnohé příběhy. Třeba ten z jedné vesnice na Novoborsku, kde se před léty neváhal jako důchodce ujmout roznášení pošty vysoký československý diplomat, který působil v kabinetu Jana Masaryka. Současnost? Zrušená úřadovna, naštěstí obnovená obcí. S obálkami spěchají ustarané ženy, které se často mění. Zatížené letáky nejprve chodily pěšky, pak vystřídaly kolo i „moped“ a poslední roky už jen vyskakují z auta. Ani na pozdrav není čas. Fluktuace personálu také o realitě něco vypovídá.

Častým jevem, dříve neznámým, jsou počárané obálky zásilek, dopisů, kdy zřejmě zkušenější poštmistr upřesňuje, jak se má neznalý doručovatel dostat k tomu či onomu domu. Právě zdecimování sítě venkovských pošt patří do výčtu zoufalých a neodpustitelných kroků státního podniku. O nedávném úletu s povinností pošťáků zaznamenávat ceny benzínu u pump či nabízení půjček, pojistek, zboží všeho druhu snad ani nemluvě.

Pošta už ztratila mnoho času. Experimenty nemají konce, ani očekávané výsledky. Brzy se ukáže zda pochybným krokem nebude i žhavá novinka: Dohoda České pošty s Vězeňskou službou ČR o využití práce vězňů při třídění pošty, mimo jiné ve věznici ve Stráži pod Ralskem. Nic proti zaměstnávání odsouzených mužů, v tom je žalář ve Stráži mimořádně úspěšný. A v kontraktu s poštou jediný boduje.

Nápad naopak dál sráží „poštovní kulturu“ v této republice.