Sám jsem strávil ve škole 61 let. A téměř stále jako by to bylo provizorium a na něco se čekalo.

Jsou tací, kteří soudí, že školy jsou služby. Tak jako pedikúra či trolejbus. Uniká jim podstata. Škola má dotvářet člověka. Přijde tam se svými geny, zlozvyky, naivitou, nevědomostí a nese si v sobě i prostředí, ve kterém žije. A škola ho má připravit na život. Ten se však často rychle mění.

Co je vlastně třeba měnit? Ve škole šlo vždy o to, aby člověk pochopil, proč na světě vůbec je a že tu není sám. A také, aby něco věděl. Nikdy si však asi nebudeme jisti, co všechno máme znát. Jednou to mělo být téměř všechno, a teď se zdá, že dohromady nemusíme vědět vlastně nic.

Život prý ukáže a pak si ještě ťuknete na počítač a vše se dovíte. Jenže takový člověk plave ve vzduchoprázdnu a bez křídel. Jen zkouší. Koumáci tak dlouho křičeli o biflování, že učitelé nikdy nechtěli od svých žáků jen memorování, ale učili je, aby potřebné vědomosti jim přinášely podněty a látku k přemýšlení, k činění závěrů a rozhodnutí.

Málokterý obor našeho života je tak silnou veřejnou záležitostí jako školství. Proto však nemá do něho mluvit kdekdo. Miliony lidí jezdí vlakem, ale to neznamená, že řídí lokomotivu. Školy naříkají, jak je dusí papírování. Kdo vyžaduje stále dokola výkazy, statistiky a hlášení a proč? Většina je bezcenná. Po roce 1989 byla velkou nadějí právní subjektivita škol.

Osvědčila se, ale co z ní zbývá? Hlavní požadavek je, aby školy měly výsledky. Ručí kvalitní ředitel a pedagogové. Ne zakomplexovaní hnidopiši, kteří se hrabou v lejstrech. Na MÚ v České Lípě se v době demokratizace a rekonstrukce v 90-letech školství věnovali tři lidé.

Stále se opakuje, že školy potřebují především peníze. Domnívám se, že školy především potřebují úctu a sebevědomí. Školy musí dbát na společenské chování svých žáků. Musí mít prostředky jak postupovat, když děti i dorůstající nehodlají přijmout přiměřenou kázeň. Kolik škod nadělali ti, kteří hlásají, že jedinec, aby se dobře vyvíjel, může téměř vše. Bude prý kreativní.

Často se místo toho stane lumpem a celoživotní přítěží společnosti. Ponížili jste školy i pedagogy. Ve snaze, aby nebyli ostouzeni, tolerují i to, co by neměli. Kdosi znalý řekl, jak se na škole krade. A postih? Jen rozpaky. Nevíme si rady. Často rodiče nezvládnutých a nevychovaných dětí ještě křičí, či spíše hulákají. A nic. Školy se třesou na každého žáka, aby za něj dostaly peníze.

A tak se mnohdy stlačují nároky ve všech směrech. Lumpové získávají papír, že jsou v něčem použitelní a sami i pocit, že jsou nepostižitelní. Školy potřebují autoritu. Svou přiměřenou náročnost a klid. Své sebevědomí. Jinak mnohé, co je kolem nás, vlastně nemá řešení.

Zdeněk Pokorný, bývalý starosta České Lípy