Předvánoční týden však ukázal, že stále většina z nás cítí, jak je důležité někam patřit. Jako by nás často obklopovalo jakési těžko pojmenovatelné podivné nic. Svět afér a skrývané či naprosto nezastírané ošklivosti a lhostejnosti.

Někteří kazatelé již léta se obávali vyslovit to slovo národ. Ze strachu, že se přihlásí k těm, co piští po ulicích svá blbá hesla, která jim někdo předříkává, protože moc intelektu v tom nikdy není. Jen hrubá síla a pochod chlapíků, kteří vypadají jako všehoschopní pohůnkové. Nechal bych je stát (jak se to kdysi na školách dělalo) na hanbě s pravicí nahoru a hodně dlouho.

Národ je dlouhá minulost, která se počítá. Všechny Bílé hory a Mnichovy i ti, které poslali na smrt. Naši okupanti, mocipáni i ještě horší domácí gauneři. Národ je totiž společná odpovědnost. Mnozí ji nemají. Nikdo jim neřekl, jak je třeba hlídat stromy a úrodnou půdu tady u nás. A pohřbívat své předky a starat se o hroby. Tak mnohé vytvořili oni. Národ by měl dbát o svou čest.

Co s lavinou zlodějů, rovněž lumpů a podvodníků? I ti sem patří. Zbavili se národa a mysleli, že i černoty a svědomí. A donašeči, kteří poťouchle ničili ve jménu jakéhosi pokroku. Co si s tím počít? Musíme! A také ti, kteří si „velmi vážili Kim Čong-ila, jenž se obětoval“. I za ně národ je odpovědný. Peklo jim prý nevadí. Těchto lidí je třeba se štítit.

Spontánnost mnohých po smrti výjimečného Čecha potvrdila, že národ existuje. Dokážeme ještě projevit úctu těm, kteří ji zaslouží. Najednou a nikdo ho nevolal, tu byl lid. Myslel jsem, že není. Mluvili o něm a měly to být plné sály řvoucích skandujících milicionářů. Lid měl být zlým démonem nesvobody. Najednou vidíme lidičky, tak různorodé. Tiše čekají. Provází toho, koho měli rádi. Přináší svíčky. Neokázale. Cítíte, že se jich to týká.

Naše dějiny jsme opravdu my. Rovněž současnost nadějí i špíny, odhodlání dobrých i mizerů. To je národ. Naše geny, naše prosby, povahy, lumpárny i ideály, které neumírají jen proto, že někoho provokují a nelíbí se jim.

Dobré dni lidé, kteří sem do této země patříte v roce 2012. Čeká nás mnoho práce. Všude a především na sobě.

Zdeněk Pokorný, pedagog a bývalý starosta České Lípy