Jsme nasyceni polopravdami. Většinu lidí formuje bulvár a sériové televize. Vize hodila většina na smetiště. Kapacity si myslely, že vše rozhoduje trh. Taky se o ničem jiném ani nebaví. Evropu většina vidí jako větší Bibione.

Kolik lidí chápe Evropu jako určitý díl povědomí? Jako minulost plnou všeho co si dovedeme představit? Ale, něco zde zůstalo. Obrovské dědictví kultury, podnětů a myšlenek. Katedrály najdete v Remeši, v Kutné Hoře, Yorků a daleko na severu v Trondheimu. Vlastně jeden z divů světa. Víra v dobrého Boha, která byla tak silná, že dokázala i toto.

Evropa je secese ve Vídni a daleko jinde, třeba v Estonsku a pod různými jmény ve Francii, Británii a Německu. A Bach, když nebude hluší, kdekoliv na světě. Něco, co se nedá vždy pojmenovat, ale vytváří společnou základnu. Najdete to ve skvělém a neuvěřitelném portugalském Belému, taky u Gaudího v Barceloně a v hodně jiné podobě jako Vasil Blažený v Moskvě. Nenajdete to v Damašku, ani v Káhiře, ani Rabatu.

Ale Evropa je i nespočítatelný příklad všech lidských vlastností i běd. Má své Saint-Denis, kde vítězný lid vytahoval i dávné krále z hrobů a mstil se jako zběsilý. Jak daleko je přitom ke Katyni a Osvětimi a Lidicím? V kyperské Famagustě bylo kdysi 365 nádherných chrámů, pak přišel střet civilizací a zůstalo (byť monumentální) torzo a z výkvětu umění odtud se stavěl Suezský průplav. Evropa. Plná gramotných a zažila bídáctví a vraždění jako by bylo třeba stvořit peklo. Ale měla své básníky, Balzaca, Dostojevského i Čapka. Měla svou civilizaci z Kréty a zmizelé Etrusky.

Dodnes je Řím majestátní tím, co bylo. Florencie svou ušlechtilou krásou. V Amsterodamu můžete vidět Rembrandtovu Noční hlídku a stovky jedinečností van Gogha. Evropa je především civilizace. Kterou snílkové vytvářeli a ničemové ničili. A co my? Nic vám to neříká? Nebo to ani nechceme znát a budeme zapalovat auta jako rozzlobená lůza v Londýně? Když toto poznáme, budeme vědět, kam patříme, aniž zapomeneme, jak se vlastně jmenujeme. Evropský ostrůvek se stále zmenšuje. Evropané již netvoří ani desetinu lidstva. A česká tůňka? Může sama obstát?

Zdeněk Pokorný, pedagog a bývalý starosta České Lípy