Snad i proto, že na stromečku místo ořechů a jablíček, dnes lidi blikají, stejně jako ve městech a všude. Jako bychom to bez adoptované show ani neuměli. Rádi si dokazujeme, jak jsme bohatí, jako by to bylo v životě hlavní. Vánoce mají za sebou tolik staletí a to je právě na nich krásné. Lidé milovali své Jezulátko, protože jim pomáhalo žít a Spasitel byl všude doma.

Lidi většinou na Jezulátko zapomněli, nějak se jim mezi tu záplavu nakoupeného špatně hodí. A obchodníci taky. Kolik takové dítě unese, a proto by nám radši zatáhli snad i do domu toho chlapa s červenou čepicí. Kdysi vyhnali Jezulátko soudruzi, protože prý žijeme báječně a ne ve chlévě a místo betlémské hvězdy nám svítí rudé na dolech, jak v jednom vánočním projevu bájil Tonda Zápotocký.

Děda Mráz se tu usadil až ze Sibiře a nejen o Vánocích.Dojemné na Vánocích je, že téměř všichni ve stejnou dobu jsme u svátečního stolu. Rádi se vidíme, a pokud tomu tak není, je to moc smutné. Vánoce nám mají nahradit všechno, co jsme zase propásli těm nejbližším říci a někdy je i mlčky odprosit.

Máme radost, že nepospícháme, jako by Vánoce tady měly být již napořád. Máme příležitost pohladit toho, na koho jsme neměli čas a jako by to bylo samozřejmé. Můžeme chvíli sedět tiše a vzpomínat jak to bylo tenkrát, když tu mezi námi ještě byla maminka. Snad je tady opravdu a vidí, jak jen pro ni zapalujeme svíčku, když už nic nepotřebuje.

Jsou lidi, kteří všechno musí inovovat. Mají na to právo. Ale české Vánoce jsou především krásné, kousek zapomínané nostalgie a moc a moc tradice. Ubrus, co máme na svátečním stole, měla babička do výbavy a tehdy se nic neodbývalo, proto vydržel a je stále krásný. Porcelán, je jen pro podobné příležitosti, protože Štědrý den není tady proto, abychom se ládovali párkem v rohlíku.

Krásné látkové ubrousky i polívková mísa, široká a s poklopem s kytičkami. V ní nemůže rybí polévka nevonět. Samozřejmě svíčky, to je živé světlo. Pro mne Štědrý den je především svátek, že máme několik rybích chodů, stejně jako když jsem byl malý kluk a s očekáváním jsem se díval na zamčené dveře, za kterými snad všechno bude.

Když si pochutnáváme na černé rybě tak vím, že když má maminka byla malá holčička, tak ji vařili ze stejného receptu a zřejmě i ještě přinejmenším generace předtím. Možná déle než takových 150 let ve stejný den v roce zasedají lidé, kteří přicházejí a zase odcházejí, ke stolu, aby si byli blíž a věřili, že i příští rok se spolu sejdou.

Mnoho let se zříkám dárků za to, že ti, kteří tvoříme rodinu, se zaváží k laskavosti ve všech budoucích dnech vezdejších. Je to moc velké přání a nikdo se k tomu zavázat nechce, to raděj si něco koupíme. Pro ty, kteří tento Svatvečer budou ještě nespokojeni, že něco a cosi chybí a není, bych vzpomenul, že v roce 1940 jsme s maminkou v neuvěřitelně nekonečné frontě hodiny čekali na polovinu kapra.

Byli jsme spokojeni, když jsme si nastřádali dost ovesných vloček na tehdy vrchol možností, ovesné kuličky. Všechno se zdálo, že je, jako bývalo. Ale nebylo. Uprostřed Vánoc 28. prosince 1944 byl jeden z náletů na Kolín. A malá Evička Ornsteinová, která před dvěma lety ještě spala o patro výš, byla v 6 letech, snad právě před Vánoci udušena, jako by ani nebyla lidský tvor.

Pokud Vánoce přežijí i naši trochu vyjevenou a někdy praštěnou postmoderní dobu, budou stále především o lidskosti a tradici, která spojuje nejen generace, ale i staletí. PASTUŠKOVÉ ZASE ZPÍVAJÍ: POKOJ LIDEM DOBRÉ VŮLE. Té není nikdy dost.

Zdeněk Pokorný, profesor a bývalý starosta Č. Lípy