Jeden učitel filosofie a politologie zase napsal: „Vytvořila se zvláštní kategorie občanů nucených bezplatně pracovat. Veřejná služba mění pracovní sílu v něco jako vzduch, má být volně k dispozici." Jiní si myslí, že odevzdat nějakou protihodnotu za pomoc poskytovanou dlouhodobě nezaměstnaným, je z mnoha důvodů na místě.

V minulém roce se k tomu ze společné mísy použilo téměř 5 miliard korun.Protože v naší společnosti přibývá těch, kteří o minulosti české neví téměř nic, trochu zavzpomínám. Podle pana Škabrahy, kterého jsem citoval, bylo po čtyřicet let u nás tolik vzduchu až to bylo trochu moc. Pracovní síla, prakticky každý musel být vlastně stále k dispozici.

Instituce brigád těsně po 2. světové válce plná vlasteneckého nadšení, se po Únoru 1948 stala stálým instrumentem a to bez jakýchkoliv diskusí. Z úřadů a podniků odcházeli mnozí na dlouhodobé brigády na Ostravsko.

Většina si neuvědomovala, že vše co se točí kolem preferované oceli, je příprava 3. světové války. Brigády zaplavily všechny obory a především školy. Kolektivizované zemědělství bylo třeba zachraňovat. Stavěli jsme panáky o žních, před vánoci vytahovali ze zasněženého pole řepu, sbírali brambory. Brigády byly důležitý materiál pro kádrové posudky.

Jak se účastní, jaké závazky si dal. Bez posudku nebylo vlastně nic. Zažil jsem jako student, že naše pomoc továrně byla, že rovnat prkna na jedno místo a příště je nosit zpátky. Šlo o princip. Když jsem 1957 přišel na českolipskou Jedenáctiletku, brigády nás provázely jako trvalá instituce. Nikdo se neptal. Jen se stanovilo kdy a kam.

Hodně let jsme jezdili i s žáky na otevřených valnících s traktorem. Mělo to trochu romantiky, ta se ale rychle vytrácela, když jsme narazili i na podivná přijímání ze strany zemědělské. Likvidovali jsme sice kapitalismus (samozřejmě kromě osmdesátých let zdarma) a přitom se vraceli do dob feudalismu. Často nepohoda a oblečení samozřejmě vlastní.

Nezapomenu na vytahování brambor za Pekárnami v České Lípě, kde po deštích jsme při každém kroku zapadli do bahna. I tam, co je dnešní problematické českolipské koupaliště v Dubici, bylo pole, na kterém jsme pracovali. Kromě zprvu žňových prací a hojně sklízení sena, to byly především brambory.

Dlouhodobé brigády na podzim velmi narušovaly výuku. Často se žáci a učitelé sešli až po dlouhé době. Byli jsme také na mrkvi, máku, lnu. Samozřejmě ve své době lovit mandelinku. Později jsme pracovali nejen při česání chmele, ale hojně především při drátkování a jeho zavádění. To jsme vyjížděli třeba na 14 dní, kde se v podmínkách, dnes mnohým těžko představitelných, žilo a pracovalo. Nikdo se nikoho neptal, byla to samozřejmost a co horšího i otázka vašeho uvědomění.

A to se hrálo již přímo o existenci a životní možnosti. Tolik lidí zapomnělo, co to byla a je diktatura. Mladí kolegové ve školách i dnes to mnohdy nemají lehké, ale mnohé co tehdy patřilo k povolání a životu si snad ani nechtějí představit. Tedy jak: veřejné či nucené práce?

Zdeněk Pokorný, profesor a bývalý starosta Č.Lípy