21. srpna roku 1968 se mnoha lidem doslova rozpadl svět. A události, které pokračovaly pak i přes mnohá hrdinství, byly jen bojem hmyzu proti železné botě v podobě tisíců vojáků a stovek kusů vojenské techniky. Můj děda čekal coby dvaadvacetiletý v zákopech na hranicích s Německem v roce 1938 a dílem náhody přesně o třicet let později byl na vojně i můj táta. Nikdy se mu moc o 68 nechtělo hovořit, ale přece jen z něj sem tam něco vypadlo. Prý chtěli naši republiku bránit, ale zamkli jim zbraně. Prý mnozí doslova brečeli a styděli se, že ač „ve zbrani“, byli bezbranní. Ten rozkaz nepřišel, ba naopak, měli zachovat kázeň a klid. Pokud si někdo z tehdejších vojáků do té chvíle myslel, že armáda má smysl, rychle o tuto víru přišel. Na straně Rudé armády to bylo jinak. Dosluhující důstojníci pamětníci hrdinných let 2. světové války vpád do cizí země doslova lákal, na stará kolena ještě chtěli zažít, jaké to je, hnát se vpřed a nepřátele před sebou. Vydávali nesmyslné rozkazy, viz tank v Liberci, destruovali jistý vděk, který jsme v té době k sovětské armádě ještě chovali. Tragédie v Desné byla „jen“ korálkem ve sledu událostí. Největším viníkem přitom nebyl onen řidič voják. Ten možná ani netušil, že je v Československu, kdo ví, kolik hodin seděl za volantem. Největší viník vydal rozkazy obsadit Československo. Poslechli. Stejně tak jako teroristé v Barceloně svého duchovního. Absurdní? Ale…