Sněhu je tolik, že pořád ještě vím, že jdu úvozem, a ne polem, kde běhá pes a slídí po myších. Ticho je tišší než jindy a ještě vyniká duněním letadla ve výšce. Jsem v místě, kde kromě smrti může přijít nečekaně snad jen myšlenka: Vzpomněl jsem si na „Charlieho koření do kaše“, s bio–muškátovým oříškem, skořicí, hřebíčkem, pomerančem a kardamomem. Všiml jsem si ho v kuchyni, koupila ho dcera. Přísada pěkně voněla a mezi poli si skoro přeju, aby tak voněl pot celé generace, která po svém usiluje o lepší svět. A tak jde cestou přímosti.

O všem je třeba mluvit, na všechno je třeba se ptát a podle toho správně jednat. Mluví se o radostech, bolestech, vítězstvích, zklamáních, o lásce, zlu i o hlubokém studu.

Hrozíme se mlčení, které nazýváme „dušením v sobě“a „potlačováním“. Porozumění musí předcházet komunikace, jinak to nejde. Máme dost kanálů, jimiž proudí otevřená vyznání úspěšných, nadaných, frustrovaných i zoufalých. Svá nitra otvírají oběti násilí i násilníci. A všechny proudy ústí do čističek, kde se vzájemně čeříme, rozebíráme, radíme si a ujišťujeme se, že v tom nejsme sami… Ani drsné odsudky nejsou k zahození, protože přece „člověka posílí, co ho nezabije“. Jenže změřit lze jen míru komunikace. Míru porozumění a blízkosti ne.

Myslíme si, že když se vyjadřujeme co nejotevřeněji a nejpřesněji, když věci nazýváme „pravými jmény“, máme na cestě k životní pohodě z více než půlky hotovo. A když ještě přidáme hezké věci, zážitky a vůně… A cítíme se zhrzeně, když to nefunguje, ale zkoušíme to sveřepě znovu. Věříme, že máme-li rozumět přírodě, musíme zalézt do pralesa, chceme-li porozumět člověku na dně, je třeba dobrovolničit mezi feťáky. Je v tom něco nervního a asertivního zároveň.

„Naval vnitřní mír, jinak s tebou vytřu podlahu!“ hrozí Homer Simpson mystickému kojotovi v jedné z epizod seriálu.

Přivolám psa. „Naval vnitřní mír!“ poručím mu. Chvilku na mě kouká s vyplazeným jazykem a hned zase odběhne honit myši.