A básník říká: „Jak je to krásné překonati zápor a býti, růsti, stavěti.“ Taková byla naděje první republiky. Ale i hádky a zlovůle. Krásné sokolské slety plné tělocviku a myšlenek. Trochu blahobytu a pak ztráta víry. Krize, která potápí.

Najednou i prostor k ničemnosti. Zázračné recepty na budoucnost plné slov a nenávisti začaly zaplavovat Evropu. Heil Hitler! Mussoliny obnoví římské imperium. Kominterna vás naučí a přinutí žít. Celý svět bude náš a nad ním rudá hvězda. Najednou bylo všude málo ostnatého drátu. A Karel Čapek vidí jen bílou nemoc. Gentlemani cupitají za Hitlerem.

Jsou hloupí, i když sebevědomí. Mobilizace. Obětovat všechno či budoucnost? A zase je tu básník z noci na 29. října 1918: „Boj teprve nám nastáv.“ Budete moji, řve Hitler a dívá se z okna Hradu.Válka jaká ještě nebyla. „Vichřici strašnou slyším ještě skučet“ a není konce. Každý den bolí. Zabili Heydricha. A střílí se a plné Václavské náměstí se zdviženou pravicí klaní se Vůdci. Židé nemají domov. Nemají nic, nemají život.

Zlo bylo poraženo, ale ne vyhubeno. Opět jsou „Kokardy, jásot, na praporu prapor“. Budeme lepší. Jako Osvoboditelé. Stalin se usmívá. Bude všechno. Jen vy máte právo a sílu proletáři. Zlo se opět směje. „Leč všichni vy, jichž srdce náhle ztvrdla, jež opíjí dne oslava“. Všechno je jinak. Všechno je naše, říkají si někteří. Češi vodí na popraviště Čechy. A dav řve: Stalin, Gottwald. Mějte radost, čoud leze z komínů. To ostatní bude.

Kdy, nikdo neví. Za ohradou stojíme. Jeden druhého se bojíme. Mame praporečky. Z naděje toho roku osmašedesátého je beznaděj nepojmenovatelných let. Bratři nás hlídají. Bratři nás učí, jak máme žít. Jak máme mlčet. Jen v Kremlu všechno ví. Jen tam. Každé slovo je podezřelé. Kde je lid? Nikdo neví. A tak jdeme ze zvyku jako prašiví. Někdo se směje. Ví jak na to a na svém místečku sedí. Nikdy se neměl lépe! Teprve když pár rudých vlajek dali do archivu, tak si protíráme oči. Jen někteří.

Listopad. „Jak je to krásné překonati zápor,“ řekl by Viktor Dyk. Na Hradě je člověk, který hledá lásku v lidech? Nalezne ji? Už zase nad cukrárnou je nápis: VÁCLAV RŮŽIČKA – SLADKOSTI. Najednou je za humny Vídeň i Amerika. Každý říká, co chce. Bohužel mnozí si nevidí ani do úst, ani do huby. Co vlastně chtějí? Aby se o ně někdo staral a oni jen tahali vozík v hypermarketu? Nenaučili jsme se politiku. Jen plivání na dálku a závidíme každému. A nemáme se moc rádi. A básník to ví: „A nebude–li v srdci čistá vroucnost, jak uhájíme dobyté?“ A já s ním ještě dodám: „Boj teprve nám nastává.“ Rozhlížím se. Málo vidím bojovníků, jen stíny. Snad přece…?

Zdeněk Pokorný, bývalý starosta České Lípy