Pokud by to byl demokratický proces, byla by „obrozená komunistická koalice“ a ti ostatní, kteří nesouhlasili, v parlamentu tvořili opozici. Jenže již před konečným řešením 25. února 1948 začal teror. Nezákonně se formují Lidové milice, SNB zatýká, opoziční tisk, jako např. Svobodné slovo, nedostane papír.

Bývalý zástupce ředitele na gymnáziu v České Lípě nám s hrdostí vypravoval, jak jako tehdy horlivý komunistický vysokoškolák, se účastnil „bílení“ Ústředního sekretariátu protikomunistické národně socialistické strany. Hra na demokracii, jak si ji naivně představovali někteří politikové, se nekonala. Nástup KSČ byl zdrcující a zároveň výhružný. Zastrašil většinu odpůrců, natož váhavé. A pak přišly volby s jednotnou kandidátkou. Kdo nevolí jednotně, je zrádce. Tak to znělo a nebyla to hra.

Konečně v Kominterně oblíbený ministr informací V. Kopecký to v Rudém právu 17. 5. 1951 řekl sám: „ …30. května 1948 bylo zvoleno nové Národní shromáždění na podkladě kandidátky a se zdrcující většinou komunistických poslanců… “

Trochu z jiné stránky vše potvrzuje v únoru 1951 A. Zápotocký. „Musíme si být vědomi toho, že jen za pomoci Sovětského svazu a při využití jeho bohatých zkušeností můžeme socialismus vybudovat…“ /RP 27.2.1951/. Sovětský svaz je v této době na vrcholu stalinské diktatury.

Diktatury, jakých mnoho dějiny neznají. Většina jiných diktatur, třeba Musolliniho v Itálii, je diktaturou převážně ve společensko-politickérovině ovládnutí státu. U komunistické – v tzv. diktatuře proletariátu, je moc koncentrována do rukou několika jedinců. Tito velikáni strany, jako byl třeba Gottwald, jsou přímo odpovědní Moskvě. Je dobře známo, jaké deprese tento vůdce lidu, za kterého byl vydáván, prožíval. Co když Stalin… Všudypřítomný strach, který trčel i skrýval se na všech stranách a byl všude, držel impérium, jakých svět mnoho nepamatuje. A tak mocní posílali protivníky na šibenici i do žalářů, aniž sami věděli, kdy budou na jejich místě.

Diktatura byla totální

Komunistická diktatura byla naprosto totální, ovládala nejen stát, armádu, bezpečnost, soudy, ale i celé hospodářství, kulturu, informace, veřejný život a snažila se naprosto ovládnout i myšlení lidí. Všichni i ti, co prodávali housky i pantofle i hřebíky, patřili do jakéhosi státního monstrkoncernu. Když ses znelíbil, neměl jsi šanci. Nikde tě nevzali. Po velkém ponížení snad v lomu.

Děti měly uzavřenou cestu ke vzdělání. Prakticky každý byl sledován, zda je poslušný, jak se tváří, jak žije, jak mluví. Lidé tápali. Jedni se otrocky podřídili a byli schopni jakéhokoliv neřádstva. Jiní se přizpůsobili a dělali jen to, co museli. A to za moc nestálo.

Svoboda se s diktaturou vylučuje. Nejschopnější lidé byli často likvidováni různým způsobem. Společnost tak přicházela o velké hodnoty. Někteří rezignovali, někteří emigrovali. Tak zvaná nomenklatura, kde i o menších postech a funkcích rozhodovaly ty které stranické orgány, připomíná feudalismus. Předčily tuhý centralismus středověké církve.

Konec šedesátých let přinesl pokusy ne diktaturu úplně odstranit, ale omezit tak, aby společnost naprosto nezaostávala. Uzákonění vedoucí, to je totálně rozhodující role KSČ na všechno a na všechny, byla podstatou vlastně uzákoněné diktatury. A ani v létě 1968, jsme nedospěli tak daleko, aby se vše to mohlo úplně změnit.

Když pak přišli Brežněvovi hoši a nekompromisní tanky, nemělo být pochyb. Větší názornosti nebylo třeba. Komunismus tak, jak se kdekoliv prezentoval, je diktátem, který nepřipouští jiný názor. Konečně je možno si to přečíst. Součástí vpádu do Československa bylo i šíření knížky Tiskové skupiny sovětských žurnalistů – Moskva 1968, kde jsou všichni a všechno, co se u nás dělo, označeno za kontrarevoluci.

Třeba na straně 21 můžeme číst: „Současně neustále narůstal tlak reakčních tiskových orgánů… Součástí této kampaně byl také požadavek, aby vedle seznamu komunistických kandidátů do voleb, byl vydán též seznam protikandidátů z řad representantů různých politických stran, organizací, klubů, uskupení a kroužků.“

Éra normalizace zavřela všechny dveře. Okna se nesměla otevírat. Za to, že student Václav Šimek v zákupské hospodě řekl, že Rusové jsou okupanti, šel do kriminálu.

Společnost v apatii chřadla

Zástupy lidí byly vyhozeny ze zaměstnání. Diktatura vítězila. Společnost v apatii chřadla. A diktatura neváhala jít do takových detailů, jako byla cenzura obyčejných plakátů. Plakát, na němž bylo napsáno „Setkání s dobrým člověkem Františkem Filipovským“, musel již natištěný být vyhozen a nahrazen nevýraznou zprávou

„Beseda s Fr. Filipovským“. Tak bdělí byli na Okresním sekretariátě KSČ v České Lípě v polovině osmdesátých let.
Bohužel dlouhá desetiletí diktatury zanechala stopy všude, hlavně však v myslích a duších lidí. V navyklých postojích, způsobu cítění a myšlení. A tak i dnes si často dobře se sebou nevíme rady.

Zdeněk Pokorný, bývalý starosta České Lípy