To, že organizaci vzalo na bedra město a jeho placení úředníci, považuji správné, v přípravě to zaručilo nestrannost. Předpokládal jsem, že se nás sejde tak třicítka, ale naplněnou aulu ZŠ B. Němcové, kam se vejde 120 sedících, jsem nečekal. Stejně tak jsem nečekal, že na seminář přijede několik občanů SRN, bývalých rodáků, navíc většinou pozůstalých po popravených.

Z tohoto pohledu jsme udělali pro ohlédnutí do neblahého historického úseku zřejmě dost. Lidi ta událost prostě stále zajímá, protože se o ní téměř 60 let mlčelo, některé doposud tíží, další se chtějí dozvědět více. Několik přítomných mi ještě před začátkem semináře řeklo, že jsme dost odvážní. Nevím proč? Čekali snad fackovačku, demonstrativní vystoupení fašistické, nacionalistického, rudého či jiného rázu?

Přecházelo se to dost dlouho, protože šlo o popravu, která se udála v době, kdy již Němci kapitulovali, byl mír a o trestech měly již rozhodovat jen soudy… Těch pár teček proto, že Nový Bor nebyl jediným místem, kde se popravovalo obdobně a nikde není chuť hledat objektivní pravdu. Až Jan Tichý otevřel tuto novoborskou Pandořinu skříňku.

Nebýt jednoho seminárního „hajzla“, kterého máme zadokumentovaného, to pro případ, že by to bylo zapotřebí použít, vše proběhlo docela slušně. Jinak je to s mým vyjádřením k některým vystoupení.

Osobně chci vysoce ocenit vše, co řekl bývalý kronikář města Nového Boru dr. Vladislav Jindra. Bylo to naprosto přesná analýza toho, co se v městě dělo před rokem 1939, během války a také těsně po válce. Kronikář hovořil jako jeden z mála na základě historických pramenů k věci a myslím, že k tomu nešlo říci „ani popel“.Ostatně nikdo se to ani neodvážil.

Podle dr. Jindry o vlastní popravě je velice málo písemného materiálu. Sám přišel se zcela novou verzí příčiny popravy, která by stála za rozsáhlejší zkoumání. Jde o to, že v inkriminovaných dnech se v městě neúměrně zvyšoval počet obyvatel (navrátilci z lágrů, totálně nasazení, zajatci atd.). Ze šesti tisíc to byl najednou dvojnásobek.

Klidné město, které válkou bylo minimálně zasaženo (bombardovalo se a válčilo naštěstí jinde) se stalo jakýmsi neurotizujícím papiňákem. Místní i okresní národní výbor v České Lípě zcela přehlížel, že by měl podle Benešova dekretu zajistit zdejší exponenty nacistické moci a válečného průmyslu (např. bratry Rachmannovy) a předat je soudům.

Když pak jeden z jugoslávských zajatců, který pracoval u Rachmannů, údajně předal přišedším gardistům a vojákům z boleslavské vojenské posádky dokumenty o Rachmannově válečné výrobě a ziscích včetně informace o zacházení s nimi ve zdejším lágru, mohl to být důvod, proč zabavení několika uschovaných zbraní, jako jakási zástěrka, mohlo vést k zmiňované popravě. Tolik verze uvedená dr. Jindrou, kterou považuji za jediný seminární objev.

Velice pečlivě se připravil také dr. Ladislav Smejkal (OVM Česká Lípa), který se zaměřil na to, jak stabilizaci zdejších poměrů zajišťovala Sovětská armáda, včetně vyhlášení stanného práva (pozn. autora: právě jeho interpretace je na základě konkrétního dokumentu - plakátu nejasností popravy). Smejkal také uvedl, co dovoloval tehdejší československý vojenský služební řád armádě proti civilním osobám.

Je dosti pravděpodobné, že velící důstojník jej ne zcela naplnil a správně zadokumentoval svá rozhodnutí resp. se tyto písemnosti ještě možnánenalezly. Chci však vyslovit souhlas se závěrečným konstatováním dr. Smejkala k uvedenému období: „Československý stát u vědomí velké problematičnosti a protikladnosti poválečných zásahů proti německému obyvatelstvu udělal, co udělal. Činy byly amnestovány v roce 1946. O tom by se dala vést nekonečná a nic neřešící diskuze,“ uvedl Smejkal.

Poněkud zklamán jsem byl strohostí vystoupením dalšího historika dr. Jaroslava Otčenáška., který se omezil jen na několik konkrétních případů historické pamětí lidí, kteří byly účastníky podobných událostí nebo o nich slyšeli z vyprávění. Úloha historika při jejich verifikaci je složitá, protože je musí konfrontovat vždy s tím, co je v autentických písemných dokumentech.

Jako moderátor dalších řádně dopředu přihlášených diskusních vystoupení jsem se snažil do slov autorů nijak nezasahovat a pouze je občas upozornit na vymezený čas. Nebudu se k nim vyjadřovat, ostatně úřad je pravděpodobně vydá jako přílohu Novoborského měsíčníku. Jen mi bude líto papíru, protože šlo ze tří čtvrtin o promarněné příležitostí, říci něco více ke konkrétnímu tématu, kterým byl BOR 1945. A tak jsem si připadal jak žák na opakovacích hodinách dějepisu, jenom jsem se nedozvěděl již nic nového a konkrétního o zastřelení? popravě? vraždě? sudetských Němců.

Nabyl jsem však přesvědčení, že v aule se sešlo i dosti osob, pro které historie po roce 1989 nemá pokračování a za našimi hranicemi pro ně končí svět a není sjednocující se Evropa, která vznikla a šíři se i jako jakési memento toho, aby se něco podobného nemohlo opakovat. Šedesát čtyři let je dosti dlouhá doba na zapomínání, vzpomínání a možná poučení. To je však svobodná vůle každého z nás, co s tím ve své mysli učiníme.

Je mi jasné, že seminářem pro některé nic nekončí, protože pár věcí zůstane nevysvětlených a asi těžko dohledatelných. To však asi bude zajímat jen několik těch, kdo hledají historickou pravdu..

K mání je totiž stále, sic ne v Novém Boru, beletristické zpracování příběhu panem Janem Tichým, které nejeden diskutující nemůže přenést přes mysl. Prodej nikdo zastavit nemůže, protože beletrie holt není historická školní učebnice. Snad jen někdo může příběh napsat autentičtěji a jinak, zda lépe nechci předjímat. Ale hlavně tu je onen pomník na Lesním hřbitově, k jehož umístění na základě žádosti pozůstalých dala souhlas většina zastupitelů. Byl jsem mezi většinou, protože jsem to považoval a dále považuji po 64 letech za rozumné a hlavně usmiřující.

A jen na závěr. Také jsem se z úst pana Waltra Trägera (syn jedné z obětí) dozvěděl, že postavení pomníku vůbec neinicioval Jan Tichý, jak mu je přisuzováno, ale výhradně pozůstalí. Jsem rád, že to tak bylo.

Dál k BORU 1945 zatím nemám co napsat, dokud se neobjeví něco „objevného“. To by však měla být příležitost pro obdobnou akci zase pro někoho jiného.

Stanislav Valdman. místostrosta Nového Boru (ČSSD)