Po všech životních zkušenostech mám pocit, jako když jsme osiřeli. Jen někde napsali, že se nám v té české zemi povedlo několik baráků a ještě snad asi čtvrtina z nás kupuje knihy. Kultura se stala leckde spíše bezdomovkyní, a to ještě se za ni vydává leccos.

Měli bychom si říci, a to hned na začátku roku 2018, že je pro nás, ať jsme z jakéhokoliv koutu české země, letos nejdůležitější si udělat konečně jasno v hlavách. Sice víme, že nejbohatší Čech je na světě už devadesátý devátý, kdyby se soutěžilo, kolik kdo má zlatých cihel, ale co si máme myslet o některých těch našich osmičkových osudných událostech, jak nás jako českou společnost všelijak formovaly a na co jsme si dosud zatím jasně neodpověděli, to zůstává.

Jako by se nás to netýkalo. Sto let bylo takových? Nezůstalo mnohé, co nás skutečně reprezentovalo, někde zapomenuté, po všech těch mizériích, kdy jsme trpěli, aby nás mrzačili ti i oni a mezi nimi, kolik bylo Čechů, kteří to všechno, tu zhoubu a pakáž vedli?

Zase po 80 letech přijde to smutné září, které se mělo zapsat do našich osudů jako prokletí. Tolik odhodlání, vůle a statečnosti mnohých se asi nikdy nevrátí. Mnichov je mezník naší velikosti i malosti. Jen o deset let méně nás dělí od dalšího prokletí, které nás jako stín provází dosud.

Ten Únor s křiklouny, kteří prý viděli tehdy krásnou budoucnost i v pochodujících milicionářích přes Karlův most. Tito spasitelé s rudými vlajkami sice dokázali pochodovat téměř 42 let, ale nikam nedošli. Kámen nezůstal na kameni a stíny, které stále zemi obcházejí, nevědí, co je svědomí.

Rok 1968 pak zapadá do této řady hektických zkušeností Čechů. Víra, že z bezcitné diktatury je možno vykřesat trochu štěstí, je zneuctěna těmi největšími mocipány. A opět zástupy prý těch pravých Čechů ponižují a tupí a ničí jiný dav Čechů a Češek k bezmocnosti. Můžeme se přít, v které době bylo, za oněch sto let, více beznaděje! Kdy jsme měli blíže k pravdě a kdy byla v nedohlednu.

Také bychom měli jako národ vědět, kdo, kdy a jak se o naše fanfáry či ponížení zasloužil. Je to moc důležité! Náš současný duchovní život, stejně jako společnosti, je bídný, většinou bezobsažný. Chvílemi člověk neví, zda vůbec po této stránce má česká společnost co říct. Rok plný osmiček i paměti k tomu vyzývá. Pro naši budoucnost to má větší význam, než zda národní důchod se zvýší o 2 či 2 a půl procenta.

Zdeněk Pokorný, pedagog a bývalý starosta České Lípy